Perikarditida je zánět perikardu neboli osrdečníku, což je tenká blána, která obklopuje srdce. Její průběh může být akutní a následně komplikován návraty perikarditidy, tzv. rekurencemi, nebo chronický. Akutní perikarditida je relativně častým onemocněním, naopak chronická perikarditida, kdy v průběhu řady měsíců a let dochází k jizvení a zvápenatění osrdečníku, je v našich podmínkách spíše vzácná.
Perikarditida může mít řadu příčin, z nichž nejčastější je souvislost s právě či nedávno proběhlou virózou. Dalšími příčinami mohou být jiné infekce (bakterie, včetně tuberkulózy, velmi vzácně houby a paraziti) nebo je původ perikarditidy neinfekční. Mezi časné neinfekční příčiny perikarditidy patří poranění hrudníku (např. při autonehodě), poškození osrdečníku během operace srdce nebo jeho katetrizačního vyšetření, v rámci autoimunitních onemocnění (jako je systémový lupus erythematodes a jiné), selhání ledvin nebo nežádoucí účinky některých léků. Perikarditida se může objevit i u onkologicky nemocných, kdy může být projevem vlastního onemocnění (typicky v podobě výpotku, tekutiny v perikardu) nebo důsledkem podávaných léků (chemoterapie) či ozařování.
Hlavním příznakem akutní perikarditidy je bolest na hrudi, která je typicky ostrá, za hrudní kostí, trvá řadu minut až hodin, může se vracet, a zpravidla se zhoršuje při nádechu, eventuálně vleže na zádech. Dalšími projevy akutní perikarditidy mohou být horečka (většinou mírná nebo střední), suchý kašel, pocity dušnosti a únavy. Při opakování ataky perikarditidy, rekurenci jsou obtíže obdobné, ale bolest na hrudi není často tak intenzivní a ostatní příznaky nemusejí být přítomné.
Diagnostika akutní perikarditidy je prováděna především na základě přítomnosti výše uvedených příznaků, nálezu při fyzikálním vyšetření (především poslech srdce), nálezů na EKG, ultrazvukovém vyšetření srdce (echokardiografie) a výsledků krevních odběrů. U některých nemocných, zvláště při netypickém opakujícím se průběhu (rekurence), je vhodné vyšetření magnetickou rezonancí. Ve všech těchto případech se jedná o neinvazivní vyšetření.
Chronický, tzv. konstriktivní zánět perikardu může být důsledkem jakékoli akutní perikarditidy, ale nejčastěji není jeho původ zcela jasný, kdy pravděpodobně došlo někdy v minulosti k zánětu v rámci virózy, který nebyl nemocným vnímán. Dalšími příčinami je v minulosti prodělaná operace srdce nebo bakteriální zánět osrdečníku (včetně tuberkulózy). Konstriktivní perikarditida se neprojevuje bolestmi, ale jejími hlavními příznaky jsou v podstatě příznaky srdečního selhání, jako jsou chronická nevýkonnost, únava, otoky nohou, pocity plnosti břicha, zvětšování jeho objemu.
Diagnostika chronické konstriktivní perikarditidy je stanovena na základě přítomnosti výše uvedených příznaků, na fyzikálním vyšetření, nálezu na rentgenovém snímku hrudníku a především echokardiografickém vyšetření, které většinou prokáže typické známky této choroby. Pokud není diagnóza chronické perikarditidy jasná, využívají se další zobrazovací neinvazivní metody – magnetická rezonance srdce nebo výpočetní tomografie (CT). U nemocných, kdy je diagnóza potvrzena a je zvažována kardiochirurgická operace, je nutné provést invazivní vyšetření, tzv. srdeční katetrizaci, k přesnému změření tlaků v srdečních oddílech a posouzení stavu srdečních cév.
Rizika a prognóza akutní perikarditidy se liší dle její vyvolávající příčiny. Hlavní komplikací v rámci akutního stadia je vývoj velkého výpotku v osrdečníku, který může vést k tzv. tamponádě, kdy nedovoluje dostatečně naplnit srdeční dutiny a dochází ke snížení krevního tlaku, pocitům dušnosti a motání hlavy. Dlouhodobým rizikem akutní perikarditidy je jednak možnost jejího návratu, rekurence a jednak postupný vývoj chronické, konstriktivní perikarditidy. Nejčastější forma akutní perikarditidy, která je důsledkem virové infekce, je dobře léčitelná a u naprosté většiny nemocných má velmi dobrou prognózu, neohrožuje je na životě a prakticky nikdy nevede k rozvoji chronické perikarditidy. U ostatních forem akutní perikarditidy je prognóza zpravidla dána primárním onemocněním, které k perikarditidě vede. K rozvoji chronické konstriktivní perikarditidy dochází nejčastěji po prodělané operaci srdce či bakteriální akutní perikarditidě, a to obvykle v horizontu řady měsíců, spíše let.
Pokud má akutní perikarditida nekomplikovaný průběh, probíhá její léčba ambulantně. Nemocní s akutní perikarditidou jsou v klidovém režimu do okamžiku odeznění obtíží a normalizace nálezů na elektrokardiografii (EKG), echokardiografii a v krevních odběrech. Poté mohou pozvolně navyšovat svou fyzickou aktivitu do předchozí výše. U sportovců je doporučeno vyhnout se výrazné fyzické aktivitě po dobu tří měsíců.
Pro nemocné s chronickou konstriktivní perikarditidou platí stejná režimová opatření jako pro jedince se srdečním selháním.
Cílem léčby akutní perikarditidy je potlačení obtíží pacienta, tj. především bolesti na hrudi, ovlivnění samotného zánětu osrdečníku a zabránění vzniku jeho komplikací či léčba těchto komplikací již v akutním stadiu. Jak je uvedeno výše, zásadním režimovým opatřením je klidový režim do vymizení obtíží.
- Léky: pro potlačení bolesti na hrudníku a samotného zánětu osrdečníku jsou podávány protizánětlivé a analgeticky působící léky, jako jsou ibuprofen (tzv. nesteroidní antiflogistika) či kyselina acetylsalicylová, společně s kolchicinem. Na počátku léčby jsou používány vysoké dávky protizánětlivě působících léků, které jsou podávány několikrát denně. Po odeznění obtíží a normalizaci nálezů na EKG, echokardiografii a v krevních odběrech jsou pak dávky těchto léků postupně pomalu snižovány až do kompletního vysazení. Tato léčba je účinná u většiny nemocných. Pokud není léčba výše uvedenými léky efektivní, jsou nemocným podávány tzv. kortikosteroidy. Všechny uvedené léky jsou podávány v tabletové formě. Stejným způsobem jsou léčeny i možné rekurence perikarditidy.
- Punkce perikardu (tzv. perikardiocentéza): tento invazivní výkon, během kterého je z perikardiální dutiny odsávána tekutina, je prováděn v případech, že se v této dutině nahromadí tak velké množství tekutiny, že dochází k útlaku srdečních oddílů, tzv. tamponádě. Perikardiocentéza je také prováděna v případech, kdy není jasná příčina perikarditidy a vzniku tekutiny v dutině osrdečníku.
Léčba chronické konstriktivní perikarditidy spočívá nejprve v podávání léků ovlivňujících její příznaky, zásadní je ovšem kardiochirurgická léčba:
- Léky: jsou podávány odvodňující léky, tzv. diuretika, která vedou k odstranění otoků a zlepšení subjektivních příznaků.
- Perikardektomie: jedná se o chirurgické odstranění osrdečníku, které je zásadním léčebným prvkem, kdy dojde k odstranění tuhého jizevnatého, prakticky vždy zvápenatělého osrdečníku, což opět umožní normální náplň a funkci srdečních dutin.
