Trikuspidální chlopeň je umístěna mezi pravou síní a pravou komorou a sestává ze tří cípů. Normální otevírání jejích cípů je potřebné k tomu, aby krev z pravé síně volně proudila do pravé komory v tzv. diastole, fázi srdečního cyklu, kdy dochází k plnění srdečních komor. Především však trikuspidální chlopeň zajišťuje, aby při stahu pravé komory srdeční, tzv. systole, nedocházelo ke zpětnému, resp. jen minimálnímu toku krve zpět do pravé síně. K tomu je potřeba pevné uzavření chlopně, kdy cípy chlopně tzv. domykají. Pokud tomu tak není, dochází k nedomykavosti chlopně a rozvoji trikuspidální regurgitace, též někdy zvané insuficience. Krev pak během každého stahu pravé komory uniká v určitém množství zpět do pravé síně. Tím se v pravé síni nashromažďuje větší množství krve, než je schopna pojmout, a dochází proto k jejímu zvětšení, tzv. dilataci. Zároveň se zvyšuje tlak krve v pravé síni, což vede ke zvýšení tlaku krve a jejímu městnání v žilách, které sbírají krev z celého těla a přivádějí ji do pravé síně. Jelikož z pravé síně následně proudí zvýšené množství krve zpět do pravé komory, dochází postupně i k jejímu zvětšování a posléze i zhoršování její funkce.
Příčiny trikuspidální regurgitace mohou být tzv. primární, kdy prvotně jsou patologickým procesem postiženy samotné cípy chlopně, nebo sekundární.
Mezi primární příčiny trikuspidální regurgitace patří trauma hrudníku (např. autonehoda), infekční zánět chlopně (tzv. infekční endokarditida, častá např. u jedinců aplikujících nitrožilně drogy), systémové choroby pojiva (systémový lupus erythematodes apod.), negativní efekt ozařování hrudníku při léčbě zhoubných nádorů, poškození cípů chlopně zavedením elektrody kardiostimulátoru či defibrilátoru, dlouhodobý následek revmatické horečky, a postižení chlopně v rámci tzv. karcinoidového syndromu. Ve všech těchto případech dochází nejprve k poškození a špatné funkci cípů trikuspidální chlopně a teprve následně jsou, jak popsáno výše, postiženy pravá síň a pravá komora. Pokud vede některá z uvedených primárních příčin – nejčastěji trauma hrudníku, infekční endokarditida nebo poškození elektrodou stimulátoru/defibrilátoru – ihned k velké poruše funkce chlopně, dochází ke vzniku akutní velké trikuspidální regurgitace. V ostatních případech, kdy se porucha chlopně rozvíjí postupně, hovoříme o chronické trikuspidální regurgitaci.
Sekundární, druhotná trikuspidální regurgitace vzniká v důsledku 1) zvýšeného tlaku v plicních tepnách, tzv. plicní hypertenze, která vede k zvětšení pravé komory a následně i ke špatné funkci cípů trikuspidální chlopně, nebo 2) rozšíření prstence chlopně daného rozšířením pravé síně, typicky při srdečních arytmiích, jako je fibrilace síní (tzv. síněmi navozená trikuspidální regurgitace). K plicní hypertenzi vede řada chronických srdečních či plicních onemocnění. Při sekundární trikuspidální regurgitaci, která je typicky chronická, není tedy poškozena stavba cípů chlopně, ale druhotně dochází k jejich kompletnímu uzávěru.
U řady jedinců je vada bez příznaků a k jejím projevům dochází až v okamžiku, kdy se stává tzv. závažnou.
Typické projevy zahrnují únavnost, která vzniká v důsledku nedostatečného prokrvení organismu, dušnost/pocit zadýchávání při námaze, eventuálně i v klidu, pocity bušení srdce, tzv. palpitace, a otoky dolních končetin, dané městnáním krve v jejich žilách. Přítomno může být i nechutenství, pocity plnosti břicha, pobolívání v pravém podžebří (v důsledku zvětšování jater při městnání krve v nich). Při velmi pokročilé vadě se pak objevuje zvětšování břicha v důsledku hromadění tekutiny v břišní dutině (ascites) a úbytek svalstva.
Podezření na trikuspidální regurgitace může lékař vznést na základě přítomnosti výše uvedených příznaků a přítomnosti typického srdečního šelestu. Nápomocné mohou být i nálezy na EKG a rentgenu hrudníku.
Zásadním vyšetřením pro zjištění přítomnosti, příčiny a závažnosti trikuspidální regurgitace je ultrazvukové vyšetření srdce, tzv. echokardiografie. Jedná se o neinvazivní, bezpečné vyšetření, které pacienta absolutně nezatěžuje a je prováděno sondou položenou na hrudní stěnu (transthorakální echokardiografie). V některých případech je pro další rozhodnutí o postupu léčby nutné doplnit i další vyšetřovací metody, kterými jsou magnetická rezonance nebo výpočetní tomografie (CT), a ultrazvukové vyšetření srdce pomocí sondy zavedené do jícnu (transezofageální neboli jícnová echokardiografie). Pokud je u nemocného s trikuspidální regurgitací již zvažováno chirurgické nebo jiné vyšetření této chlopenní vady, může být pro kompletní vyšetření pokročilosti chlopenní vady provedeno invazivní hemodynamické vyšetření, tzv. katetrizace, kdy jsou přesně měřeny hodnoty tlaků v krevním oběhu a také posouzen stav srdečních cév (pravostranná srdeční katetrizace a koronarografie).
Minimální, nevýznamná trikuspidální regurgitace je v podstatě normálním nálezem, zjištěným náhodně při echokardiografickém vyšetření a prakticky všichni jedinci s nevýznamnou trikuspidální regurgitací nemusejí být dále sledováni a ani nemusejí brát žádné léky či zachovávat nějaká režimová opatření.
Pokud je trikuspidální regurgitace výraznější, ale nepůsobí žádné obtíže a ani nezatěžuje srdeční oběh, jsou nemocní pravidelně sledováni pomocí echokardiografických vyšetření.
V případě, že se objeví některý z výše uvedených příznaků nebo jsou při echokardiografii patrny známky jejího negativního vlivu na srdeční oběh, především pravou komoru srdeční, jsou zejména podávány odvodňující léky, tzv. diuretika; v případě potřeby i léky na srdeční arytmie, ředění krve a jiné. Především je ale nutné komplexní vyšetření zaměřené na nejvhodnější řešení trikuspidální regurgitace. Ideálním řešením závažné trikuspidální regurgitace je v současné době stále kardiochirurgická operace chlopně, kdy je v naprosté většině případů pacientovi vlastní chlopeň ponechána a kardiochirurgem ve svém místě poopravena. Pokud není možná tato záchovná operace chlopně, někdy zvaná plastika, je nutné chlopeň kardiochirurgem nahradit, a to v naprosté většině případů biologickou chlopenní náhradou. U nemocných, kteří jsou rizikoví pro srdeční operaci, je ve vhodných případech možné provést invazivní katetrizační ošetření trikuspidální regurgitace, které může mít podobu klipu (vzdáleně podobného kolíčku na prádlo) zavedeného na cípy chlopně či malých umělých chlopní umístěných do dutých žil v blízkosti srdce.
Jak uvedeno, všichni jedinci s výraznějšími formami trikuspidální regurgitace by měli být pravidelně sledováni kardiologem.
U některým nemocných s primární trikuspidální regurgitací jsou uplatňována pravidla prevence infekčního zánětu chlopní, endokarditidy.
Pokud není trikuspidální regurgitace závažná, neprojevuje se výše uvedenými příznaky či nezatěžuje i bez příznaků srdce dle echokardiografie, nejsou nutná režimová opatření.
U nemocných s významnou, příznaky se projevující trikuspidální regurgitací, kteří jsou i léčeni odvodňujícími léky, je nutné provádět pravidelnou kontrolu hmotnosti, omezit solení a dodržovat lékařem doporučený denní příjem tekutin, aby nedocházelo ke zhoršování otoků. V těchto případech je nutné se také vyhnout nadměrnému namáhání, ať již při sportu nebo v zaměstnání, či v rámci domácích aktivit. Je ale důležité provádět pravidelně mírnou fyzickou aktivitu pro udržení dobré kondice.
