Při normálním sinusovém rytmu (SR) se srdce stahuje pravidelně, stah síní předchází stah komor v poměru 1 : 1 a frekvence srdečních stahů se podle okolností mění ve fyziologickém rozmezí.
Při fibrilaci síní (FS) se srdeční síně nepřetržitě míhají, přičemž jejich vypuzovací schopnost je výrazně omezená. Srdeční komory se stahují nepravidelně a obvykle rychleji, než by tomu bylo za daných okolností při SR, přičemž jejich vypuzovací schopnost je zachovaná nebo snížená.
Při SR jsou srdeční stahy spouštěny elektrickými impulsy, které vznikají spontánně v tzv. sinusovém uzlu uloženém v horní části pravé síně a které se z něj šíří velkou rychlostí z buňky na buňku nejprve po svalovině síní a po průchodu spojovacím síňokomorovým uzlem dál po svalovině komor.
Při FS elektrická aktivita rotuje nepřetržitě a chaoticky s vysokou frekvencí po svalovině srdečních síní a kontrakce komor jsou řízeny impulsy, které se přes spojovací síňokomorový uzel převádějí do komor nepravidelně.
Vznik FS je výsledkem mnoha faktorů od genetických predispozic až po přirozené stárnutí tkání, které se projevuje postupným nahrazováním srdeční svaloviny vazivem a doprovodnými změnami elektrických vlastností srdečních buněk. Vznik těchto strukturálních a funkčních změn urychluje přítomnost mnoha srdečních i mimosrdečních onemocnění a stavů, např. vysokého tlaku, cukrovky nebo poruchy funkce štítné žlázy.
Fibrilace síní je nejčastější poruchou srdečního rytmu (arytmií) a její výskyt se odhaduje na 2–4 % v dospělé populaci. Výskyt FS narůstá s věkem a se zvyšujícím se počtem dalších nemocí a očekává se jeho více než dvojnásobný vzestup v důsledku delšího dožívání a také intezivnějšího vyhledávání doposud nerozpoznané FS.
Fibrilace síní se vyskytuje ve dvou základních formách. Záchvatovitá (paroxysmální) FS se objevuje v opakovaných epizodách, které do 7 dnů končí spontánně ať už bez léčby, nebo na dlouhodobé nastavené léčbě. Trvalá (perzistentní) FS je taková epizoda, která trvá nepřetržitě déle než 7 dnů a jejíž ukončení vyžaduje většinou tzv. kardioverzi.
Příznaky FS a jejich intenzita se mohou u různých pacientů nebo i u jednoho pacienta v různé době lišit. Někdo FS dokonce nevnímá, jiní pacienti jí velmi trpí. Pacienti s paroxysmální FS často vnímají pocity bušení či chvění u srdce (tzv. palpitace). Pro perzistentní FS jsou typické nevýkonnost, únava a zadýchání při zátěži (často již bez pocitu palpitací), což je důsledkem poklesu výkonu srdce jako pumpy a zhoršeným rozváděním krve s kyslíkem a živinami do orgánů a tkání. Mezi další příznaky patří např. pocit tlaku na prsou, zvýšené pocení, poruchy spánku, pocity na omdlení, nebo dokonce omdlení.
Nejzávažnějšími důsledky FS jsou jednak pokles stažlivosti srdečních komor s další akcelerací projevů srdečního selhání a jednak vznik embolické cévní mozkové příhody (CMP). Mechanismus CMP spočívá ve vzniku krevní sraženiny (trombu) v levé srdeční síni a jejím následném vycestování (embolizaci) do tepenného systému, ucpání mozkové tepny a zástavě přítoku krve s kyslíkem k dané části mozku. Při normálním SR je riziko vzniku trombu ve zdravé levé síni prakticky nulové, ale při FS v důsledku míhání a zhoršeného vyprazdňování levé síně toto riziko významně stoupá.
Pomine-li se vznik CMP, samotná FS většinou nepředstavuje riziko akutního ohrožení života. V dlouhodobé perspektivě je ovšem její přítomnost (zvláště v perzistentní formě) ve srovnání s populací bez FS spojena s nejméně dvojnásobným zvýšením relativního rizika úmrtí.
Pokud je arytmie přítomna trvale, lze ji zachytit na každém EKG záznamu. V případě, že se arytmie objevuje pouze v záchvatech, je třeba provést holterovskou monitoraci, kdy se EKG zaznamenává po dobu jednoho nebo více dnů. V dnešní době se FS podaří někdy zachytit na chytrých hodinkách.
Léčba FS má několik úrovní. Při zjištění FS se jako první zajistí prevence CMP léky, které snižují srážlivost (koagulaci) krve. K tomu byl v minulosti k dispozici warfarin, v současné době se převážně používají nové léky pod generickými názvy dabigatran, rivaroxaban, apixaban a edoxaban. Podmínkou vysazení protisrážlivé léčby (antikoagulace) tam, kde nejsou jiné důvody k ředění krve, je trvalé odstranění FS, což lze v praxi zajistit pouze tzv. katetrizační ablací. Pokud ablace není možná a antikoagulaci nelze užívat, např. pro závažné krvácení, lze jako prevenci vzniku CMP do ouška levé síně (tedy místa, kde se při FS tvoří krevní sraženina nejčastěji) naimplantovat katetrizační cestou uzávěr (tzv. okluder).
Při zjištění FS je nutné dále rozhodnout, zda se má obnovit a udržovat SR (tzv. kontrola rytmu) nebo zda se u pacienta FS ponechá a pouze se upraví léčba tak, aby srdeční tep nebyl příliš rychlý, a FS byla tudíž lépe snášena (tzv. kontrola frekvence). Ke kontrole frekvence se používají především léky ze skupiny tzv. betablokátorů a dále digoxin nebo některé léky ze skupiny blokátorů vápníkových kanálů. Tyto léky zásadně neovlivňují, zda FS v srdečních síních vznikne a jak dlouho bude trvat, ale snížením vodivosti převodního síňokomorového uzlu zpomalují frekvenci komorových stahů, a tím výslednou tepovou frekvenci. Samotná implantace kardiostimulátoru nemá na FS prakticky žádný vliv, ale u pacientů s rychlou a jinak neovlivnitelnou frekvencí komor, u nichž není možná ablace samotné FS, lze dosáhnout kontroly frekvence provedením technicky jednoduché ablace převodního síňokomorového uzlu a nahrazením chybějícího komorového rytmu trvalou stimulací srdečních komor.
Ukončení konkrétní běžící epizody FS je někdy nutné provést akutně, ale většinou tak lze učinit po přípravě s odkladem. Nejúčinnější metodou ukončení FS je tzv. elektrická kardioverze, při které se aplikuje stejnosměrný elektrický proud přes elektrody přiložené na hrudník nad srdcem. Někdy stačí k ukončení FS tzv. farmakologická kardioverze, tzn. nárazové podání některého z tzv. antiarytmik do žíly nebo jen v tabletové formě.
K dlouhodobé kontrole rytmu, tzn. udržování normálního SR, se podávají antiarytmika pravidelně a dlouhodobě. Jedná se o léky, které mění elektrické vlastnosti srdečních buněk se snahou bránit opakovanému vzniku FS. K dispozici jsou v běžné praxi léky pod generickými názvy propafenon, flecainid, sotalol, dronedaron a amiodaron. Jejich účinnost je individuální a spíše omezená, nejúčinnější je amiodaron, který mívá závažné nežádoucí účinky. Tyto léky zdroje FS neodstraňují, pouze zásahem do elektrické vodivosti srdečních buněk jejich projev potlačují.
Dlouhodobého, resp. trvalého obnovení a udržení normálního SR lze dosáhnout tzv. katetrizační ablací. Jedná se o intervenční výkon, při němž se do srdce žilní cestou po vpichu do stehenních žil v oblasti třísel zavádějí dlouhé ohebné hadičky, tzv. katétry. Pomocí těchto katétrů lze v srdci mapovat a vyhledat zdroje arytmie a následně tyto zdroje odstranit aplikací ablační energie přes elektrody umístěné na konci katétru. Zdroje FS jsou uloženy zejména na zadní stěně levé síně kolem ústí plicních žil, ale mohou být i jinde. V současné době se používají čtyři typy energie, které se aplikují přes katétry s různým tvarem zakončení a s různým typem koncových elektrod. Klasická radiofrekvenční energie zasahuje jednou aplikací jen malý objem tkáně (kolem 5 mm) a stále se používá u většiny ostatních typů arytmie. Laser nebo mražení (kryoablace) se aplikují přes katétry s balonkovým zakončením a slouží k rychlejší ablaci ústí plicních žil. Tyto energie jsou dnes vytlačovány nejnovější pulsní energií, která zasahuje větší plochy (např. kruh o průměru asi 3 cm) a lze ji použít nejen kolem ústí plicních žil, ale i v jiných místech síni. Pulsní energie díky svým přednostem dominuje v současné ablační léčbě FS.
Od katetrizační ablace lze v principu očekávat trvalé odstranění zdroje arytmie. Opakované výkony jsou potřebné zejména v situaci, kdy je zdrojů arytmie více nebo kdy se v čase mohou vyvinout zdroje nové, což je případ FS. S pulsní energií lze v současné době odhadnout dlouhodobý či trvalý efekt jednoho ablačního výkonu kolem 85 % u paroxysmální FS a kolem 75 % u perzistentní FS.
Chirurgická ablace FS se v naprosté většině případů provádí jako součást chirurgického výkonu na srdci z jiné hlavní indikace, např. při operaci srdeční chlopně. Jako samostatný výkon (tj. bez zákroku na srdeční chlopni či aortokoronárního bypassu) se s nástupem pulsní energie již téměř neprovádí.
