UPGRADE DDD STIMULACE NA BIFOKÁLNÍ STIMULACI PRAVÉ KOMORY U PACIENTA S TERMINÁLNÍM SRDEČNÍM SELHÁNÍM PO NEÚSPĚŠNÉM TRANSVENOZNÍM ZAVEDENÍ LEVOKOMOROVÉ ELEKTRODY

Srdeční resynchronizační terapie přináší jak symptomatickou úlevu, tak objektivní zlepšení u indikovaných pacientů se srdečním selháváním. Jednou ze skupin jsou pacienti s nefysiologickou stimulací, u nichž se během let vyvine významná systolická dysfunkce s projevy dyssynchronie bez přítomnosti jiného organického onemocnění srdce. Bifokální stimulace pravé komory je považována za alternativu k biventrikulární stimulaci tam, kde se nepodařilo zavést soustavu biventrikulární.
                Předkládáme kasuistiku 79 letého pacienta v terminálním srdečním selhání, bez anamnézy ICHS, s trvalou kardiostimulací od 1978 pro AV blok lllst. Od r. 2006 byl opakovaně hospitalizován pro dekompenzaci  srdečního selhávání.  Echokardiograficky došlo k poklesu EF LK na 15% s průkazem dyssynchronie. Etiologicky vyloučena jak plicní embolie, tak ICHS. Na základě těchto vyšetření byl indikován k resynchronizační terapii. Pokus o zavedení biventrikulární stimulace nebyl úspěšný z důvodů nepříznivých anatomických poměrů. Pacient chirurgické inserci levokomorové elektrody nebyl únosný pro další progresi srdečního selhávání do stádia NYHA IV. Jeho objektivní stav byl hodnocen jako termínální stádium srdečního selhání. Jako „rescue“ pokus o zvrácení nepříznivého stavu jsme se rozhodli o zavedení bifokální stimulace.  Po výkonu došlo k rychlému zlepšení pacienta, které umožnilo brzkou dimisi. Kontrolní ECHO srdce konstatovalo vzestup EF LK na 30%. Od té doby pacienta sledujeme ambulantně.
                 Uvádíme přehled dat a diskutujeme možnosti alternativ biventrikulární stimulace, kdy bifokální stimulace se jeví ve světle posledních studií ( studie BRIGHT ) alternativou skutečně tam, kde z anatomických důvodů je umístění levokomorové elektrody nemožné a pacienti jsou již za hranicí únosnosti pro chirurgické zavedení resynchronizační terapie.