ARYTMIE U PACIENTŮ SE SYSTOLICKOU DYSFUNKCÍ LEVÉ KOMORY A AKUTNÍM SRDEČNÍM SELHÁNÍM

Cíl: Zjišťovali jsme výskyt arytmii a jejich léčbu u pacientů se systolickou dysfunkcí levé komory (LVSD) hospitalizovaných pro ASS a jejich vztah k etiologii LVSD.

Soubor a metodika: Mezi prosincem 2004 a srpnem 2007 jsme prospektivně sledovali 308 pacientů s LVSD (s EF≤45%) etiologie chronické ischemické choroby srdeční (ICHS, N=217) a dilatační kardiomyopatie (DK, N=91). Hodnotili jsme srdeční rytmus (SR), tepovou frekvenci (TF), délku QRS komplexu a užívaní farmakologické a nefarmakologické antiarytmické léčby (AL) v obou skupinách.

Výsledky: Nebyli zjištěny významné rozdíly v rozložení typů SR při přijetí (p=0,462). Nejčastějším typem SR byl sinusový rytmus (54% pacientů), fibrilace síní byla přítomna u 27%, stimulovaný rytmus u 17%, jiné rytmy u 2% pacientů. Průměrná vstupní TF byla vyšší u pacientů s DK (100 úderů/min.) oproti skupině ICHS (89/min.) (p=0,001). Nebyl nalezen významný rozdíl v délce trvání QRS komplexu (110ms, p=0,624), taktéž výskyt QRS delších než 120ms byl u obou skupin srovnatelný (41,5% ICHS, 47,2% DK, p=0,467). Nebyl rozdíl v užívání trvalé kardiostimulace (17,5% ICHS, 12,1% DK; p=0,306), ICD terapie (6,6% ICHS, 9,9% DK; p=0,232) a resynchronizační terapie při vstupním vyšetření (4,1% ICHS, 5,5% DK; p=0,564). Výskyt maligních arytmii během hospitalizace (komorová tachykardie/ fibrilace) byl 5% ve skupině ICHS a 10% ve skupině DK (p=0,131). Dočasnou kardiostimulaci vyžadovalo 4,1% pacientů ICHS a 3,4% pacientů DK (p=0,725). Nebyl rozdíl v užívání AL při propuštění: betablokátory (75,1% ICHS, 69,2% DK; p=0,323), amiodaron (20,7% ICHS, 29,7% DK; p=0,105) a digoxin (28,6% ICHS, 33% DK, p=0,495).

Závěr: Výskyt arytmii u pacientů se LVSD a ASS je nezávislý na etiologii srdečního selhávání. Nebyl nalezen rozdíl v morfologii QRS komplexů a užívání nefarmakologické a farmakologické AL mezi sledovanými skupinami.