VÝZNAM ZMĚN SRDEČNÍHO RYTMU V PŘEDNEMONIČNÍ FÁZI MÁ VLIV NA PŘEŽÍVÁNÍ PACIENTŮ PO MIMONEMOCNIČNÍ OBĚHOVÉ ZÁSTAVĚ

Úvod: Studie Prague OHCA ukázala, že invazivní přístup (časný transport do centra, extrakorporální kardiopulmonální resuscitace, ECPR) je proveditelným a efektivním přístupem u refrakterní mimonemocniční oběhové zástavy (OHCA). Cílem této post-hoc analýzy Prague OHCA studie bylo zhodnotit prognostický význam vývoje srdečního rytmu v přednemocniční a časné nemocniční fázi.
Metody: Do analýzy bylo zahrnuto 256 nemocných (medián věku 58 let, 17 % žen) zařazených do studie Prague OHCA. Přítomnost jednotlivých změn srdečního rytmu byla vztažena k výskytu primárního endpointu, který byl definován jako přežití s dobrým neurologickým výsledkem (hodnoceno dle Cerebral Performance in Category (CPC) 1 or 2) ve 180 dnech.
Výsledky:
Z celého souboru, 156 nemocných mělo vstupně fibrilaci komor (VF), 45 bezpulzovou elektrickou aktivitu a 55 asystolii. U nemocných, kteří dosáhli trvalého obnovení oběhu (ROSC) byla přítomna nejvyšší proporce výskytu primárního endopointu 32/44 (73 %). Pacienti s přítomností alespoň jedné epizody asystolie v průběhu resuscitace měli nejnižší výskyt primárního endpointu 5/39 (13 %). V porovnání s konvenční strategií, nemocní, kteří měli alespoň přechodný ROSC po epizodě VF, nejvíce profitovali z invazivního přístupu (včetně zavedení ECPR): 26/34 (76 %) vs. 24/50 (48 %); p <0.05.
Závěr: Dosažení ROSC u nemocných s vstupně refrakterní VF je nejpříznivější prognostický ukazatel. Nemocní s intermitentním ROSC po vstupní VF a nemocní s pokračující VF se jeví jako optimální kandidáti invazivního přestupu. Asystolie detekovaná kdykoliv v průběhu resuscitace je silným prediktorem nepříznivé prognózy bez ohledu na vstupní rytmus.