NAŠE ZKUŠENOST S REKONSTRUKCÍ VÝTOKOVÉHO TRAKTU PRAVÉ KOMORY TRANSANULÁRNÍ MONOKUSPIDÁLNÍ ZÁPLATOU

Cíl:
Zhodnocení efektivity využití monocusp techniky u transanulární korekce vrozených srdečních vad s obstrukcí výtokového traktu pravé komory.

Soubor a metodika:
Od roku 1995 do 30.6.2009 bylo v Dětském kardiocentru FN Motol korigováno monocusp technikou 68 pacientů s obstrukcí výtokového traktu pravé komory (49x Fallotova tetralogie, 12x pulmonální atresie, 7x dvojvýtoková pravá komora). Pacienti byli operováni ve věku 9 dnů až 8.6 roku (medián 1.2 roku), s hmotností od 2.6 do 27 kg (medián 9 kg). Materiál užitý k vytvoření monokuspidální chlopně byl u 44 pacientů vlastní perikard, u 14 homograft a u 10 polytetrafluoretylen. Pacienti byli sledováni po dobu 0.5 - 14 let (medián 8.7 roku). Data a echokardiografické nálezy byly retrospektivně zpracovány.

Výsledky:
Časná i pozdní mortalita v tomto souboru byla nulová. Významná pulmonální insuficience se v časném pooperačním období vyvinula u 26 (38%) pacientů, z toho u 13 monokuspidálních chlopní z perikardu (13/44, 23%), 3 z polytetrafluoretylenu (3/10, 33%) a 10 z homograftu (10/14, 71%). Během sledovaného období došlo k významnému zhoršení funkce chlopně u 50 (74%) pacientů za průměrně 262 dnů. Reoperaci si vyžádalo 6 (9%) pacientů, kteří měli další významné reziduální nálezy (významná trikuspidální insuficience, dysfunkce pravé komory).

Závěr:
Rekonstrukce výtokového traktu pravé komory transanulární monokuspidální záplatou je spojena s nízkou mortalitou. Monokuspidální chlopeň má přímý efekt na hemodynamiku a časný pooperační průběh. I když u většiny pacientů dojde časem k významnému zhoršení funkce monokuspidální chlopně, je toto zhoršení dobře tolerováno. Homograft není vhodný ke konstrukci monokuspidální chlopně.

Práce podpořena výzkumným záměrem MZO FNM 2005.