RADIOAKTIVITA PŘI ZOBRAZOVÁNÍ - MÁME SE JÍ BÁT?

Radioaktivní záření nás provází celým životem. Podílí se zdroje přírodní (v ČR 3,5 mSv/rok) a umělé.
Ozáření buněk může vést k jejich poškození (smrti, ztrátě schopnosti dělení, genetickým či somatickým mutacím), značná část změn je napravena reparačními mechanismy. Účinky záření se dělí na deterministické (časné, vznik a závažnost dle dávky) a stochastické (střádavé, s dávkou se zvyšuje četnost, ne závažnost).
Dávku záření určuje druh záření, energie záření, čas expozice. Na rozsah poškození má vliv citlivost tkáně (nejvyšší u tkání s rychlým dělením buněk) a rychlost vylučování radionuklidu z těla.
Radioaktivní záření k zobrazování používá radiologie a nukleární medicína.
Radiační zátěž pacientů z jednotlivých vyšetření se velmi liší. Závisí zejména na typu přístroje a nastavení jeho parametrů, velikosti ozářeného pole, vzdálenosti rentgenky a použití stínění v radiologii a na druhu, množství a vylučování aplikovaného radiofarmaka v nukleární medicíně. Nejnižší je u rtg plic, mamografie, rtg páteře, scintigrafie plic nebo ledvin. Nejvyšší hodnoty jsou u PTCA, PET/CT s 18F-FDG, CT trupu.
Moderní přístroje umožňují získat kvalitní obrazy při nižší radiační zátěži. Stoupá ale počet vyšetření (zejména CT, intervenčních výkonů a PET) – v ČR vyšší počet CT vyšetření za 5 let o >200 tisíc. Celková radiační zátěž osob z lékařského ozáření se proto zvyšuje (USA – 1980 - 0,5 mSv/osoba, 2006 - 3 mSv/osoba).
Cílem radiační ochrany je vyloučit deterministické a omezit pravděpodobnost vzniku stochastických účinků. Uplatňují se principy zdůvodnění, optimalizace a nepřekročení limitů. Lékařské ozáření nemá limity, pouze doporučení. Pro radiační pracovníky platí ochrana vzdáleností, časem a stíněním.
V rukách odborníků a při dodržování zásad radiační ochrany je radioaktivní záření nezastupitelným pomocníkem lékařů a slouží ku prospěchu pacientů.