VELIKOST A PRŮBĚH ZMĚN TEPOVÉHO OBJEMU BĚHEM ZÁTĚŽE URČUJÍ TOLERANCI ZÁTĚŽE U NEMOCNÝCH PO SRDEČNÍ TRANSPLANTACI MAJÍCÍCH PROJEVY DIASTOLICKÉHO SRDEČNÍHO SELHÁVÁNÍ

Úvod: Cílem práce bylo posoudit velikost a průběh změn tepového objemu během zátěže u nemocných po ortotopické srdeční transplantaci a posoudit jejich vztah k toleranci zátěže.
Soubor nemocných a metodika: Funkce levé komory a systémová hemodynamika byly vyšetřeny u 39 nemocných pomocí simultánně prováděné pravostranné srdeční katetrizace, echokardiografie a hrudní bioimpedance. Hodnocené parametry byly získány v klidu bezprostředně před zátěží, v 40-sekundových intervalech během zátěže a na vrcholu zátěže. Tepový objem při zátěži byl monitorován pomocí hrudní bioimpedance.
Výsledky: Celkem 26 nemocných mělo toleranci zátěže ≥ 4,0 METs (skupina A), zatímco 13 jedinců mělo toleranci zátěže < 4,0 METs (skupina B). Maximální index tepového objemu (maxSVI), dosažený v libovolnou dobu během zátěže převýšil index tepového objemu na vrcholu zátěže (peakSVI) u 26 nemocných (67%). Jak maxSVI, tak i maximální změna SVI během zátěže (∆maxSVI = rozdíl mezi maxSVI a SVI v klidu před zátěží) byly významně vyšší u nemocných skupiny A než u nemocných skupiny B (59 ml/m2 vs 41 ml/m2, p < 0,01, a 21 ml/m2 vs 6 ml/m2, p < 0,01). Při hodnocení peakSVI, maxSVI, ∆peakSVI, ∆maxSVI a dalších měřených veličin, pouze ∆maxSVI byl nezávisle spojen (asociován) s tolerancí zátěže. Nemocní skupiny A měli významně častěji vzestup tepového objemu současně v první i druhé polovině doby zátěže, nemocní skupiny B měli významně častěji nepřítomnost vzestupu tepového objemu jak v první tak i v druhé polovině zátěže.
Závěr: Při posuzování zátěžových změn tepového objemu u nemocných s diastolickým srdečním selháním je cenné sledovat změny tepového objemu průběžně během zátěže a definovat maximální změnu tepového objemu spíše než se zaměřit jen na stanovení hodnoty tepového objemu na vrcholu zátěže, jak se dosud v klinické praxi převážně děje.