STIMULACE PROXIMÁLNÍ OBLASTI LEVÉHO TAWAROVA RAMÉNKA JAKO NÁHRADA EPIKARDIÁLNÍ BIVENTRIKULÁRNÍ STIMULACE U NEMOCNÝCH SE SRDEČNÍM SELHÁNÍM V NEMOCNICI NA HOMOLCE

Úvod: Standardním nefarmakologickým přístupem u pacientů se srdečním selháním je resynchronizační léčba (CRT-D), tzn. zavedení endovazální epikardiální stimulační elektrody na boční stěnu levé srdeční komory (BVP). Efektivita tohoto přístupu je pouze kolem 70%. V posledních letech se k synchronizaci kontrakce levé srdeční komory využívá stimulace převodního systému (fyziologická stimulace). Jedná se hlavně o stimulaci proximální oblasti levého Tawarova raménka (LBBAP).

Metoda a soubor: V Nemocnici na Homolce (NNH) k LBBAP používáme elektrodu SelectSecure 3830 a zavaděč C315 od firmy Medtronic stejným způsobem jako při zavádění jakékoli intrakardiální elektrody. Z přístrojů používáme CardioLab Recording system Prucka kde můžeme sledovat intrakardiální signály v unipolárním zapojení a Micropace pro stimulaci. Pro ověření elektrické synchronizace stahu levé srdeční komory v průběhu výkonu používáme vysokofrekvenční záznam EKG (UHF EKG) z povrchu těla pomocí VDI monitoru (Ventricular Dyssynchrony Imaging). Od r. 2020 jsme v rámci CRT-D použili LBBAP u 211 pacientů v porovnání s 80 pacienty ve skupině BVP. V LBBAP skupině jsme zúžili původní QRS komplex 180 ±8,1 ms na 120 ±4,6 ms oproti BVP skupině z 169 ±6,41 ms na 139 ±3,38 ms. Ve skupině LBBAP oproti skupině BVP jsme zjistili kratší dobu výkonu, kratší čas rtg záření a méně komplikací spojených s výkonem.

Závěr: Dle našich zkušeností z NNH se zdá, že stimulace převodního systému v rámci CRT-D je minimálně plnohodnotná náhrada standardní nefarmakologické léčby pacientů se srdečním selháním (BVP). Je nutné doplnit data z dlouhodobého sledování pacientů s LBBAP.