SRDEČNÍ ŽÍLY U NEMOCNÝCH PODSTUPUJÍCÍCH IMPLANTACI PŘÍSTROJE PRO SRDEČNÍ RESYNCHRONIZAČNÍ LÉČBU (CRT)

Cíl:
K optimální funkci CRT je třeba vhodně umístit levokomorovou elektrodu. Cílem naší práce bylo popsat výskyt srdečních žil u kandidátů CRT.
Metody:
Do studie byly zařazeny osoby po implantaci přístroje k CRT s dostatečně kvalitním venogramem žil levé komory. K hodnocení distribuce byl použit echokardiografický 16-segmentový model levé komory. Pro nevhodnost apikálních segmentů k CRT bylo analyzováno pouze 8 segmentů na volné stěně levé komory.
Výsledky:
Soubor tvořilo 29 osob (69,1 ± 6,3 roků, 8 žen). Všechny osoby měly nejméně 2 žíly technicky vhodné pro implantaci elektrody. Vena interventricularis anterior (VIA) jako součást anteriorních segmentů byla dobře dostupná k implantaci v 15 případech (79,3 %), vena interventricularis posterior (v. cordis media) v 27 případech (93,1 %). U zbytku nemocných byla přítomna, avšak pro implantaci se jevila jako obtížná. Mimo tyto žíly, obvykle považované k resynchronizaci za nepříliš výhodné, měli všichni nejméně 1 další vhodnou žílu (v 11 případech 1, v 17 případech 2 a v 1 případě 3 žíly). U 8 pacientů (27,6 %) byly na výběr vhodné žíly v obou segmentech - laterálních i posteriorních, naopak v 17 případech (58,6 %) byl dostupný buď pouze laterální, nebo posteriorní segment. Ostatní nemocní měli vhodnou žílu v posteriorních nebo laterálních segmentech a další žílu s vinutým průběhem vynechávající některý z doplňujících segmentů, nebo její profil nezaručoval bezpečné zavedení.
Závěr:
Pouze u čtvrtiny pacientů našeho souboru byly přítomny vhodné žíly k zavedení levokomorové elektrody jak v laterálních, tak posteriorních segmentech. Ani v anteriorním segmentu neumožňovala morfologie nebo délka VIA implantaci elektrody ve všech případech.