PROGNOSTICKÝ VÝZNAM SUBKLINICKÉHO SRDEČNÍHO SELHÁVÁNÍ U PACIENTŮ SE STABILIZOVANOU ISCHEMICKOU CHOROBOU SRDEČNÍ.

Cíl:Natriuretické peptidy představují klinicky dobře zavedený biomarker srdečního selhávání (SS).Položili jsme si otázku,jaký bude prediktivní potenciál mírného zvýšení BNP (brain natriuretic peptide) u pacientů se stabilizovanou chronickou ischemickou chorobou srdeční (ICHS) bez klinických projevů či anamnézy SS a nakolik je tedy tento biomarker způsobilý k odhadu globálního rizika.

Metoda:Do prospektivního sledování bylo zařazeno 967 pacientů, min. 6 měsíců po infarktu myokardu a/nebo koronární revaskularizaci (český soubor studie EUROASPIRE III a IV).Vzorek byl rozdělen do 3 podskupin: manifestní SS [NYHA II-IV, objektivní příznaky SS, chronická léčba furosemidem či spironolaktonem nebo anamnéza hospitalizace pro dekompenzované SS]; subklinické SS [BNP>150 ng/mL, ale žádné z kritérií „manifestního SS]; bez SS. Pacienti byli prospektivně sledováni a zjištěna byla jejich 5-tiletá celková a kardiovaskulární mortalita.

Výsledky:Manifestní či subklinické SS bylo nalezeno u 38.8% a 9.6% pacientů, resp. oba faktory byly spojeny se signifikantně vyšším rizikem mortality,a to jak nezávisle na konvenčních rizikových faktorech,tak i jeden na druhém.Při srovnání s pacienty bez SS, riziko 5-leté mortality bylo asi 2x vyšší u pacientů se subklinickým a asi 3x vyšší s manifestním SS [plně adjustované hazard risk ratio 1.99 a 3.01] Při porovnání obou skupin SS se mortalitní riziko naopak signifikantně nelišilo [HRR 1.30].Uvnitř skupiny manifestního selhání bylo i jen mírné zvýšení BNP(>150 ng/mL) spojeno s již významným vzestupem mortalitního rizika [HRR 2.79].Naopak zařazení snížené ejekční frakce(<40%) do definice manifestního SS model výpočtu rizika zásadně nezpřesňovalo.

Závěr:Mírné zvýšení BNP u stabilních pacientů s ICHS identifikovalo jedince s excesivním rizikem úmrtí, a to efektivněji než konvenční přístup, založený na kontrole rizikových faktorů.