TÝMOVÁ SPOLUPRÁCE SESTRA-LÉKAŘ, LÉKAŘ-SESTRA NEJEN NA JIP ANEB LÉKAŘ VŠECHNO NEVIDÍ

Spolupráce lékařů a sester v péči o nemocné se zdá být samozřejmostí. Úroveň této spolupráce však může být velice rozdílná. Je jí třeba věnovat pozornost a určité úsilí. Často jsou rozdílné jak představy, tak priority sestry a lékaře. Sebelepší strohé pokyny a jejich bezmyšlenkovité plnění nejsou nejlepší variantou.
Optimální nastavení komunikace je velkým přínosem nejen pro pacienty, ale i pro celý zdravotnický tým. Jen lékař disponuje některými odbornými znalostmi potřebnými pro dobrou diagnostiku a léčbu, ale jen sestra tráví s nemocným množství času a tím získává další informace neméně důležité pro péči o nemocného. Úkolem sestry je mimo jiné doplňovat lékaři informace, které mu mohou zůstat „utajeny“. Ve sdělení bude věnována pozornost formě předávání informací o stavu nemocného ve směru sestra-lékař i lékař-sestra, písemně vs. ústně, u lůžka vs. mimo lůžko, telefonicky vs. osobně atd. Důležitá je pozitivní komunikační atmosféra, která ovlivňuje ochotu k předávání informací především ve směru sestra-lékař. Poukázáno bude také na některé další faktory, které mohou ovlivňovat spolupráci mezi lékaři a sestrami jako je tykání vs. vykání, autoritativní vs. familiární přístup.
Zajímavou oblastí je i míra samostatného rozhodování sestry od provedení defibrilace, přes dávkování vazoaktivních léků až po úpravy funkce mimotělního oběhu nebo ventilačního režimu. Velmi důležitá je aktivní role sester při emergentních situacích typu kardiopulmonální resuscitace ve smyslu více očí více vidí, upozornění na momentální změny stavu pacienta, ale i dodržení potřebných algoritmů péče.
Dobrá spolupráce s vyváženou mírou samostatnosti a zodpovědnosti by měla vést nejen k dobré léčbě, ale i k pocitu realizace a pracovní spokojenosti všech členů týmu a tím i k jeho stabilizaci.