VLIV DIABETU NA PERFUZI A FUNKCI MYOKARDU U PACIENTŮ SE SUSPEKTNÍ NEBO ZNÁMOU ICHS

Úvod: Diabetes mellitus (DM) představuje jeden ze závažných rizikových faktorů ICHS. Naším cílem bylo analyzovat kvantitativní parametry perfuze a funkce levé komory srdeční u pacientů s diabetem a bez diabetu a provést podrobnější analýzu souboru pacientů s diabetem.
Soubor a metoda: Analyzovali jsme 2385 pacientů vyšetřených zátěžovou perfuzní scintigrafií myokardu na KNM v letech 2005-2009. Jednalo se o 1225 žen a 1160 mužů průměrného věku 62 (23-89) let, z toho bylo 533 (22,3%) diabetiků (275 žen a 258 mužů průměrného věku 65 let). Diabetiky jsme rozdělili podle délky trvání diabetu do 5 skupin a podle způsobu léčby do 4 skupin. Srovnávali jsme kvantitativní parametry perfuze a funkce levé komory srdeční (LK) získané při zátěžové perfuzní scintigrafii myokardu. Střední hodnoty dvou skupin jsme srovnávali t-testem nebo chí-kvadrát testem, více skupin jsme srovnávali analýzou rozptylu s testem normality rozložení veličin. Hladinu pravděpodobnosti 5% jsme považovali za statisticky významnou.
Výsledky: Diabetiků bylo v našem souboru statisticky významně více než v populaci ČR (22% vs. 6%, p<0,001). Diabetici ve srovnání s pacienty bez DM měli větší a závažnější perfuzní defekty s větší reverzibilitou, z funkčních parametrů měli nižší klidovou i pozátěžovou ejekční frakci (EF) levé komory. Při bližší analýze diabetiků podle délky trvání diabetu nebyl rozdíl ve velikosti perfuzních defektů ani ve velikosti EF. Při analýze podle způsobu léčby jsme zjistili statisticky významný rozdíl pouze ve velikosti EF a objemů LK, opět nebyl přítomen statisticky významný rozdíl ve velikosti perfuzních defektů.
Závěr: Pacienti s diabetem mají statisticky významně horší parametry perfuze i funkce myokardu LK ve srovnání s pacienty bez diabetu. Na době trvání diabetu však tyto parametry nezávisí, způsob léčby ovlivňuje pouze funkci LK, na poruchu perfuze vliv nemá.