NOVINKY V LÉČBĚ ŠOKOVÝCH STAVŮ

Šokové stavy zůstávají nadály závažnými, život ohrožujícími situacemi. Diagnosticko-terapeutický přístup v poslední době nedoznal zásadních změn, nicméně lze pozorovat snahu pokud možno včas identifikovat tzv. „prešokové“ stavy. I „prešok“ je již spojen s horší prognózou, např. v souvislosti s AIM přední stěny je stav snížení dopředného výdeje při rozsáhlém postižení v povodí RIA spojen s až 40 % mortalitou, což téměř dosahuje mortality rozvinutého kardiogenního šoku. Včasné rozpoznání a korekce prešoku totiž umožní zahájit nezbytnou orgánovou podporu, a to jak farmakologickou, tak přístrojovou, která vede k zachování některých orgánových funkcí a minimálně k oddálení orgánových selhání. Příznivý vliv v tomto směru má jak respirační podpora neinvazívní umělou plicní ventilací, tak podpora či náhrada renálních funkcí. Použití farmakologické i mechanické podpory oběhu je  již považováno za každodenní rutinu a postupně se objevují i první pacienti ošetření dočasnými podpůrnými systémy. Metabolická podpora se soustřeďuje především na tzv. „těsnou glykemickou kontrolu“ s použitím intenzívního intravenózního inzulinového režimu s cílem normalizace glykémie i během kritického onemocnění. V případech rozvoje septického šoku se hojně diskutuje o časné hemodynamické optimalizaci s cílem dosáhnout supranormálních hemodynamických parametrů, což je spojeno s lepší prognózou. Své místo v léčbě hledá aktivovaný protein C. Závěrem lze konstatovat, že současná intenzívní péče se především setkává se stále staršími a polymorbidnějšími nemocnými a tento fakt je nejen výzvou pro používání sofistikovaných terapeutických metod, ale přínáší často i zásadní etická dilemata.