IMPLANTABILNÍ KARDIOVERTER-DEFIBRILÁTOR: DOBRÝ SLUHA, ALE OBČAS ZLÝ PÁN 2

Dislokace stimulační/defibrilační elektrody je relativně běžná komplikace u implantace aktivních srdečních implantátů a tvoří 5-10 % všech komplikací. Dislokace můžeme rozdělit na pozdní a časné, tedy vznikající do 6 týdnů po implantaci. Časné dislokace jsou častější a jejich incidence je u VVI stimulací 1 %, u DDD 5,2 %. U ICD přístroje dislokace elektrod mohou způsobit specifické komplikace od stimulace okolní svaloviny, perforace srdeční stěny, až po malfunkce spojené s antitachykardickou terapií. Tyto malfunkce souvisí hlavně s nepřesnou detekcí (snímání) potenciálů komor: oversensing, undersensing.
V tomto sdělení prezentujeme případ 50 letého muže, který podstoupil implantaci ICD (Biv-ICD) v rámci sekundární prevence z indikace KPCR, DKMP. Defibrilační elektroda byla fixována v pozici nižšího septa s dobrými stimulačními parametry. V odpoledních hodinách po vertikalizaci dochází během sinusové rytmu, k neadekvátní antitachykardické stimulaci, která indukuje polymorfní komorovou tachykardii. Následně nepřichází očekávaná ICD terapie, pacient je resuscitován a musí být externě defibrilován s konverzí na SR. Antitachykardické funkce byly potlačeny přiložením magnetu. Po načtení ICD přístroje vidujeme zhoršené stimulační parametry. V paměti je zachycena epizoda vyhodnocená jako KT o fr. 170/min., v rámci které je spuštěna ATP terapie, dle přístroje s ukončením na SR. Na telemetru v témže čase je však maligní arytmie. Dle záznamu přístroj neadekvátně vyhodnotil SR pro oversensing jako maligní KT a dodal terapii, a následně pro undersensing ignoroval běžící arytmii. Skiaskopická kontrola jen potvrdila dislokaci defibrilační elektrody a proto musela být provedena repozice.
V rámci hospitalizace tak pacient unikl vážnějším následkům, otázkou však zůstává, co by se dělo, kdyby pacient byl již propuštěn?