FAKTORY SPOJENÉ S POTŘEBOU TRVALÉ KARDIOSTIMULACE PO SRDEČNÍ TRANSPLANTACI

Úvod: Transplantace srdce (OTS) je v současné době zavedenou léčebnou metodou pokročilého chronického srdečního selhání. U některých nemocných se v posttransplantačním období vyskytuje bradyarytmie. Etiopatogeneza je multifaktoriální, zahrnuje sympatickou denervaci, ischemické poškození sinusového uzlu, ischemii štěpu a vliv léků. Implantace trvalého kardiostimulátoru (TKS) je indikována u 4-29% nemocných po OTS. Trvalý nedostatek dárců orgánů vedl k akceptování dárců vyššího věku a delšího času ischémie štěpu. Cílem této studie je analyzovat vliv věku dárce a doby ischémie na klinickou indikaci implantace TKS na našem pracovišti.

Metody: Byla zhodnocena databáze OTS, lékařské zprávy a implantační protokoly u všech nemocných, kteří podstoupili v IKEM de novo OTS ( n =1031, průměrný věk 48±7 let, 181 žen) v období I/1984 – XII/2015. Biatriální chirurgická technika OTS byla užívána do roku 1993, od té doby je používán bikavální přístup. 59 nemocných (5.7%) bylo indikováno k implantaci trvalého kardiostimulátoru (průměrný věk 54±8 let, 11 žen).

Výsledky: Průměrný věk dárců v celém souboru 1031 pts byl 36.3±12 let, u nemocných indikovaných k implantaci TKS 40.5±11.7 let ( p=0.01). Doba ischemického času štěpu v celém souboru činila 138±51.35 minut, u nemocných s nutností implantace TKS 152.0±49.3 minut (p = 0.05).Se zavedením bikavální techniky se nezměnila četnost indikace implantace TKS, ve spektru klinických indikací převažuje AV převodní porucha.

Závěry: Naše výsledky ukazují, že delší ischemický čas a zejména vyšší věk dárce představují faktory spojené s rizikem potřeby trvalé kardiostimulace po OTS.