VLIV MÍŠNÍ STIMULACE NA SYMPATICKOU NERVOVOU AKTIVITU SRDCE HODNOCENOU POMOCÍ 123I-MIBG SCINTIGRAFIE U PACIENTŮ SE SRDEČNÍM SELHÁNÍM
Cíl: Ověřit hypotézu, že míšní stimulace (SCS) snižuje srdeční sympatickou nervovou aktivitu u pacientů s chronickým srdečním selháním (CHSS).
Metodika: Zařazeni byli pacienti se systolickým CHSS v kardiocentrech Nemocnice Na Homolce a Karolinska University Hospital, u kterých byl míšní stimulátor v minulosti implantován v rámci studie DEFEAT-HF (NYHA III, EF ≤ 35%, QRS < 120 ms). Pacienti byli randomizováni do 6-týdenní léčebné periody (SCS-ON) následované 6 týdny deaktivované léčby (SCS-OFF) nebo opačně (cross-over studie). Během SCS-ON periody byla stimulace aktivována po dobu 12 hodin denně (míšní segment T2-T4, frekvence stimulace 50 Hz, stimulační amplituda 90% maximální tolerované). Na konci obou 6-týdenních period byla hodnocena srdeční sympatická aktivita pomocí 123I-metaiodobenzylguanidine scintigrafie (123I-MIBG). Pokles sympatické nervové aktivity srdce je u 123I-MIBG reprezentován zvýšením heart-to-mediastinum ratio (HMR) při pozdním snímání a snížením washout rate (WR). Dále byla na konci obou period hodnocena kvalita života dle Minnesota Living with Heart Failure dotazníku (MLHFQ) a třída NYHA.
Výsledky: Zahrnuto bylo 13 pacientů (průměrný věk 65,3±8,0 let, 69% mužů, z 46% zastoupena ischemická dysfunkce levé komory). 123I-MIBG data byla získána od 10 pacientů. Po periodě SCS-ON se pozdní HMR ani WR významně nelišily od HMR a WR po periodě SCS-OFF (obr. 1A, resp. 1B). Rovněž NYHA třída (2,4±0.5 vs. 2,3±0.6) a MLHFQ skóre (24±16 vs. 24±16) zůstaly neměnné při porovnání „ON“ a „OFF“ periody (p=0,34, resp. p=0,94).
Závěr: Při užití výše uvedených stimulačních parametrů neprokázala míšní stimulace vliv na sympatickou nervovou aktivitu srdce u pacientů s CHSS.