KLINICKÉ ASPEKTY REZISTENTNÍ HYPERTENZE

Rezistentní hypertenze (RH) je nejtěžší formou arteriální hypertenze, která je definována jako hodnoty krevního tlaku (TK) 140/90 mmHg a více přetrvávající i přes podávání nejméně trojkombinace antihypertenziv včetně diuretik.
Prevalence RH se pohybuje mezi 2-4% všech hypertoniků.
V případě  rezistence hypertenze na terapii  je potřeba iniciovat komplexní diagnostický program (nejlépe za hospitalizace ve specializovaných centrech) za účelem vyloučení sekundární formy hypertenze. Mezi nejčastější příčiny rezistence na léčbu v klinické praxi patří následující formy: primární hyperaldosteronismus, renovaskulární hypertenze, renoparenchymová hypertenze a syndrom spánkové  apnoe. Rezistence na léčbu bývá obecně častější u nemocných s vyšším BMI, zejména v přítomnosti tzv. metabolického syndromu. Chronické algické stavy mohou rovněž významně přispívat ke zhoršené odpovědi hypertenze na terapii.  
V případě rezistence hypertenze na léčbu je velmi užitečné provedení 24-hod. monitorování krevního tlaku (AMTK), které mnohdy potvrdí přítomnost fenoménu bílého pláště. Tato situace je relativně častá a rozdíly hodnot TK na začátku a v průběhu měření mohou být mnohdy překvapivě velké.
V případě vyloučení sekundární hypertenze a potvrzení rezistence na léčbu pomocí AMTK hovoříme o tzv. pravé rezistenci („true-resistance“).
V léčbě RH je nutné používat čtyř i více-kombinace antihypertenziv. Vzácností nejsou pacienti i na 7-kombinaci antihypertenziv s hodnotami TK trvale nad 140/90 mmHg, u kterých jsou již registrováno poškození cílových orgánů. V případě nižších hodnot reninu je vhodné vyzkoušet efekt spironolaktonu  za podmínky častějších kontrol mineralogramu a ren.fcí.
RH stále existuje a řada pacientů se díky komplikovanému klinickému průběhu s vysokým kardiovaskulárním rizikem  blíží starší (dnes již prakticky nepoužívané) definici maligní hypertenze.