BLOKÁTORY ALDOSTERONU U HYPERTENZE - HISTORICKÉ PERSPEKTIVY

Od objevu aldosteronu v r. 1953 je široce studována jeho patofyziologická účast v regulaci objemu tělesných tekutin a TK za fyziologických situací, při vzniku arteriální hypertenze a edémových stavů. Nověji je prokázáno i jeho růst-stimulující a proliferační působení na svalstvo a intersticiální tkáň myokardu. Aldosteron se za patologických stavů uplatňuje při vzniku hypertenze jako primární vyvolávající faktor (primární hyperaldosteronismus) nebo agravující působek, podobně jako u srdečního selhání a dalších edémových stavů. Počáteční snaha o snížení jeho vlivu směřovaná na blokádu jeho syntézy (amphenon, o,p-DDD, aminoglutethimid) nebyla příliš úspěšná. Syntéza inhibitorů aldosteronových receptorů - spironolaktonu a později eplerenonu, výrazně rozšířila indikační kritéria pro jejich léčebné využití u primárního hyperaldosteronismu, v léčbě esenciální hypertenze (studie 4E), srdečního selhání (studie RALES), nejčastěji v kombinaci s konvenční léčbou nebo s dalšími inhibitory systému renin-angiotensin (studie EPHESUS). Terapie spironolaktonem nebo eplerenonem ovlivnila příznivě nejen TK, ale i funkci a morfologii levé komory. Tyto látky podporují regresi hypertrofie levé komory, brání remodelaci a blokují nárůst myokardiální fibrózy. Tím zpomalují progresi srdečního selhání a snižují mortalitu. Dávky spironolaktonu 25 mg/den nebo eplerenonu 25-50 mg/den jsou dobře tolerovány. Je však třeba pravidelně kontrolovat hladiny kalia a kreatininu v séru. V budoucnu lze očekávat rozšíření léčebných indikací a syntézu dalších aldosteronových inhibitorů.

Práce je podporována výzkumným záměrem MZO 000064165