ECHOKARDIOGRAFICKÝ OBRAZ AKUTNÍ REJEKCE PO TRANSPLANTACI SRDCE

Akutní rejekce se vyskytuje především v prvních 2-letech po transplantaci a je nejčastější příčinou úmrtí v  této skupině.  Echokardiografický obraz akutní rejekce je v post-cyklosporinové éře méně vyjádřen, protože celulární rejekce je spojena s menším rozsahem otoku tkáně a menším postižením funkce komor. Pro časná stadia akutní rejekce je typické postižení diastolické funkce komor. V dopplerovském hodnocení transmitrálního průtoku se objevuje restriktivní charakter plnění: zkracuje se trvání izovolumické relaxační periody / IVRT < 55-60ms /, zkracuje se decelerační čas a zvyšuje se rychlost vlny E. Senzitivita a specificita těchto parametrů je však nízká, protože parametry transmitrálního průtoku jsou ovlivněny řadou faktorů ( věk, srdeční frekvence, funkce síní, denervace srdce atd. ). Naděje se vkládají do tkáňové dopplerovské echokardiografie, však dosavadní výsledky jsou zklamáním. Možná přínosnější budou deformační charakteristiky ( strain a strain rate ), výsledků je však zatím málo. Při pokročilejších stadiích rejekce se objevuje ztluštění stěn komor ( otok a infiltrace tkáně ), kromě diastolických parametrů se zhoršuje i systolická funkce myokardu, objevuje se perikardiální výpotek. V některých případech vidíme tento echokardiografický obraz u pacientů, kde v endomyokardiální biopsii popisujeme jen mírné změny a zde máme podezření na humorální typ rejekce. Obecně lze tedy konstatovat, že přínos echokardiografie v detekci akutní rejekce je omezený. Pomoci si můžeme pravidelnými echokardiografickými kontrolami, kde náhlé změny morfologie stěn a dopplerovských parametrů jsou podezřelé z akutní rejekce. Další cestou je stanovování velkého množství dopplerovských parametrů ( např. propagace vlny A v levé komoře atd. ) a jejich syntézou zvýšíme senzitivitu, tento přístup je však v klinické praxi obtížně schůdný.