OD WILLIAMA HARVEYE KE KOSMICKÉ KARDIOLOGII A K AMBULANTNÍ KARDIOLOGII

Pohyb srdce a krve se manifestuje silou působící na tělo a to jak v zemské gravitaci tak i ve stavu beztíže.

Tělo představuje mechanický vibrační systém přenášející sílu na přístroj, který je druhou částí mechanického přenosového systému. Tato systémová koncepce nám umožnila odstranit vady, kterými byla zatížena dřívější balistokardiografie. Dřívější přístroje měly vlastnosti, které invalidizovaly využití balistokardiografických metod. Po kritickém zhodnocení těchto skutečností jsme v roce 1956 zkonstruovali a zavedli přenosný kvantitativní balistokardiograf s vlastní frekvencí vyšší než 1 000 Hz. Síla působící na snímač je registrována věrně a proto bylo možno náš přístroj kalibrovat, přičemž amplituda křivky je vyjadřována numericky v jednotkách síly (N).

Při měření těchto veličin jsme u ambulantních pacientů sledovali jejich vývoj ve vztahu k věku a stárnutí, k měnící se tenzi kyslíku, dále v klidu a při tělesné zátěži. Zjistili jsme rovněž lineární vztah mezi silou kosterního svalstva a systolickou silou srdeční. Tyto poznatky vedly k rozvoji spolupráce s americkým a ruským pracovištěm, zabývajícími se výzkumem v oblasti letecké a kosmické medicíny.

Kromě amplitudy křivek je možno vyhodnocovat také časové řady srdeční kontrakce, tj. variabilitu srdečního rytmu (HRV) a tak hodnotit stav a změny autonomního nervového systému a zavést indikátory pro hodnocení aktivity sympatiku a parasympatiku. Tato nová metoda kvantitativní seismokardiografie umožňuje komplexní pohled jak na inotropní, tak na chronotropní srdeční funkci a to jak u kosmonautů ve stavu beztíže, tak u pacientů v pozemských podmínkách. V naší práci jsou demonstrovány výsledky vyšetření obou těchto sledovaných skupin stejnou přístrojovou technikou.