Implantace mechanické srdeční podpory je léčebným postupem rezervovaným pro jedince v terminálním stadiu srdečního onemocnění, kde bezprostředně hrozící oběhové zhroucení snižuje naději na provedení transplantace srdce. Chirurgické zavedení moderního přístroje k mechanické podpoře srdeční umožňuje po zhojení ran pobyt nemocného mimo nemocniční lůžko za podmínky častých ambulantních kontrol. Mechanická srdeční náhrada v této situaci „přemostí“ či mechanicky nahradí jen ten srdeční oddíl, který je kritický pro přežití pacienta. Nejčastěji se jedná o levou komoru srdeční. Plicní oběh nadále závisí na přiměřené funkci pravé komory srdeční, na její správné elektrické aktivaci a následné mechanické kontrakci. Důležitost adekvátní funkce pravé komory je umocněna zvýšenou plicní arteriolární resistencí, která často doprovází chronické srdeční selhání. Závažná bradyarytmie či eventuelní komorová tachyarytmie může vést u takovéhoto nemocného k selhání plicního oběhu a tím k oběhovému zhroucení obdobně jako u jedince bez mechanické srdeční podpory.
Náš případ popisuje kasuistiku 49-letého muže v terminálním stádiu dilatační kardiomyopatie, který byl pro vysokou plicní arteriolární resistenci dočasně vyřazen z programu transplantace srdce a podstoupil zavedení mechanické srdeční podpory v říjnu 2008. Pro fibrilaci síní s pomalou komorovou odpovědí a opakovaný záchyt nesetrvalých běhů komorové tachykardie mu byl 26.11.2008 implantován jednodutinový ICD přístroj. 2.12.2008 byl propuštěn do domácí léčby při pokračující medikaci k ovlivnění plicní arteriolární resistence (sildenafil). Po propuštění udává zlepšení fyzické kondice. Dojde-li k poklesu plicní arteriolární resistence za spolupůsobení farmakologické a nefarmakologické léčby, pak bude zařazen znovu na listinu kandidátů transplantace srdce.