Extrakorporální membránová oxygenace ve veno-arteriálním zapojení (VA ECMO) nachází stále větší uplatnění při akutně dekompenzovaném chronickém srdečním selhání. V těchto případech dokáže zajistit dostatečnou systémovou perfusi. Současně ovšem přítok okysličené krve z ECMO do aorty zvyšuje afterload selhávající levé komory (LK). Vztah průtoku ECMO a práce chronicky selhávající LK není přesněji popsán.
Používáme velký zvířecí model posttachykardického chronického srdečního selhání indukovaného rychlou stimulací (200-240/min) do hrotu pravé komory u prasete domácího po dobu 3-6 týdnů. Po jejím ukončení přetrvávají klinické projevy převážně dopředného srdečního selhání, dilatace všech srdečních oddílů a snížení srdečního výdeje. Po stabilizaci modelu bylo zavedeno femoro-femorální VA ECMO, transaortálně katetr pro simultánní měření tlaku (P) a objemu (V) dutiny LK, plicnicový katetr k měření srdečního výdeje (CO) a implantována průtoková čidla a.carotis a a.subclavia. Průtok ECMO byl stupňovitě měněn od 0 do 4.5 l/min a v každím kroku byla po stabilisaci průtoků provedena měření PV smyčky a ECHO.
Se zvyšováním průtoku ECMO poklesl CO, postupně vzrůstal end-diastolický i end-systolický objem LK (z 83 na 120 ml a z 33 na 100ml), vzrůstaly i maximální tlak v LK (z 32 na 50 Torr) a průtoky periferními tepnami, více karotickým řečištěm. Střední žilní tlak se významně neměnil. Současně se zvyšovala práce vykonávaná LK (stroke work, SW).
Parametry práce LK jsou významně ovlivňovány průtokem ECMO, které zvyšuje afterload, a tudíž práci a nároky na levou komoru. Podle našich předběžných výsledků lze usuzovat, že volba optimálního průtoku systémem VA ECMO je nezbytná s ohledem nejen na systémovou perfúzi, ale i vzhledem k funkčním parametrům levé komory.