Cílem této studie bylo definovat typické výchozí charakteristiky tzv. hyperrespondérů na srdeční resynchronizační léčbu (SRL).
Metody: Hyperrespondéři byli definováni normalizací systolické funkce levé komory se zlepšením funkčního stavu. Jejich klinický stav a echokardiografické nálezy jsme srovnávali s nálezy ostatních pacientů léčených SRL.
Výsledky: Z 687 pacientů z databáze SRL IKEM bylo identifikováno 36 nemocných, u nichž došlo při sledování k normalizaci systolické funkce levé komory srdeční. Po vyloučení 14 pacientů s pravděpodobným dominantním podílem tachykardické kardiomyopatie na vývoji srdečního selhání zůstalo k další analýze 22 pacientů.
Převažující diagnózou byla u hyperrespondérů neischemická kardiomyopatie (71%). Při srovnání s ostatními pacienty léčenými SRL měli hyperrespondéři podobný věk (62,7 ± 8,7 vs. 64,2 ± 9,9 let, P = 0,5) a vyšší zastoupení žen (50% vs. 11%, P < 0,0001). Ve srovnání s kontrolní populací nebyl pozorován signifikantní rozdíl v srdeční frekvenci, trvání intervalu PR, šíři komplexu QRS komplexu a stupni klasifikace NYHA. Enddiastolický rozměr levé komory, velikost levé síně a stupeň mitrální regurgitace byly významně nižší u hyperrespondérů (65,9 ± 8,3 mm vs. 72,1 ± 9,3 mm, P = 0,002; 43,4 ± 6,5 mm vs. 49,7 ± 6,7mm, P = 0,0008; a 1,8 ± 0,8 vs. 2,6 ± 0,9, P = 0,0001) a jejich výchozí ejekční frakce byla signifikantně vyšší (0,25 ±0,05 vs. 0,22 ± 0,04, P = 0,02).
Závěr: V populaci pacientů léčených SRL byl zjištěn fenomén hyperresponderity v 3,2 % případů, převážně u pacientů s neischemickou kardiomyopatií. Dalšími společnými znaky hyperrespondérů byly méně pokročilé známky remodelace levé komory s menším rozměrem levé komory, vyšší vstupní ejekční frakcí a menším stupněm mitrální regurgitace.