Cíl: Izolace či opoždění aktivace ouška levé síně (OLS) zhoršují tromboembolické riziko a potenciálně síňovou i globální hemodynamiku. Naopak obnovení SR ablací normalizuje výdejovou rychlost OLS, dramaticky snížené při dlouhodobé perzistentní fibrilace síní (DPFS). Práce se zabývá otázkou, zda při pokročilé strukturální přestavbě LS spojené s DPFS bývá cesta aktivace OLS přes přední stěnu LS natolik poškozená, že její protekce nemá význam. Cílem práce je hodnocení aktivace ouška po ablaci DPFS u pacientů randomizovaných k pulzní (PFA) vs. radiofrekvenční (RFA) ablaci.
Metodika: V 9/2021-12/2022 mělo 160 pacientů (65±8 let, 39 žen) ablaci DPFS metodou PFA (n=81) vs. RFA (n=79). PFA v LS vynechávala Bachmannův svazek (BB), přední stěnu a septum. Stupňována RFA připouštěla limitovanou ablaci přední stěny a septa LS s vynecháním BB, a případnou ablaci v CS a pravé síni. Po ablaci se měřila aktivace ouška (začátek potenciálu) v rámci PQ intervalu.
Výsledky: Ve skupinách PFA vs. RFA byla dosažena IPŽ u všech pacientů, blokáda mitrálního isthmu u 82% vs. 83%, a box léze LS vs. box léze/blokáda stropu LS u 100% vs.93% pacientů. Terminace FS ablací (do SR či AT) (48% vs. 71%; p=0,003), resp. obnovení SR (38% vs. 54%; p=0,040) bylo častější při RFA. PQ interval byl 194±36 vs. 195±32 (p=0,35). Intervaly P-OLS (83±38 vs. 108±58 ms), resp. OLS-Q (110±36 vs. 84±49 ms) byly ve prospěch PFA (p=0,001). Interval OLS-Q≥60 ms byl u 95% vs. 91% pacientů; opožděná aktivace OLS (=OLS-Q ˂40 ms) byla u 2(2,6%) vs. 10 (13,4%) pacientů.
Závěr: Navzdory vazivové přestavbě LS spojené s DPFS nebyla po ablaci žádná izolace OLS, naopak většina pacientů měla časnou aktivaci OLS prokazující zachovanou převodní kapacitu BB. Rozdíly aktivace OLS v neprospěch RFA lze přičíst limitované ablaci na septu/přední stěně LS, která u PFA prováděna nebyla.