Cíl: Cílem práce bylo zhodnocení arytmogenních zdrojů při opakovaných výkonech po ablaci původně paroxysmální fibrilace síní. Metodika: Z 1188 pacientů s ablací pro fibrilaci síní v letech 2003-9/2013 podstoupilo ablaci pro paroxysmální FS (PFS) 758 pacientů (57±10 let, 249 žen). Výsledky: Při prvním výkonu byla prostá izolace plicních žil (PŽ) případně spojená s ablací kavotrikuspidálního isthmu provedena u 484 (64%) pacientů, přídatné ablace v levé síni (LS), v LS a koronárním sinu (CS), resp. v LS, CS a pravé síni byly nutné u 26%, 10%, resp. 0,4% pacientů. Jeden, dva, tři, resp. čtyři výkony podstoupilo 548 (72%), 170 (22%), 27 (4%) a 13 (2%) pacientů. PFS, Perzistentní FS, paroxysmální síňová tachykardie (AT), perzistentní AT, resp. typický flutter síní byly klinickou recidivující arytmií u 70%, 11%, 3%, 13%, resp. 3% pacientů při první reablaci (n=210), u 37%, 18%, 5%, 40%, resp. 0% při druhé reablaci (n=40) a u 23%, 8%, 23%, 46%, resp. 0% při třetí reablaci (n=13). Význam prosté reizolace PŽ se snižoval s počtem výkonů, pouze lokalizované zdroje, pouze makroreentry AT, resp. obojí se vyskytovaly u 35%, 22%, resp. 43% pacientů při druhé reablaci a u 62%, 0%, resp. 38% při třetí reablaci. Lokalizované zdroje byly nalezeny v antrech PŽ, stropu LS, septu LS, hraně LS, bazi ouška, resp. kolem/v CS, LS v 32%, 18%, 5%, 5%, 0%, resp. 41% případů při druhé reablaci a v 8%, 17%, 0%, 17%, 8%, resp. 50% při třetí reablaci. Závěr: Význam prosté izolace PŽ v léčbě PFS je omezený, kromě potřeby odstranit mimoplicní zdroje už v první fázi léčby dominují při dalších výkonech odmaskované lokalizované zdroje z jiných míst, zvláště z CS, manifestující se často jako reziduální AT.