Úvod
Srdeční zástava, která nevede k obnově spontánní cirkulace při použití standartní resuscitační péče, má závažnou prognózu. V případech refrakterní srdeční zástavy může zvýšit šanci na přežití použití mimotělní orgánové podpory (ECPR). I přes tuto péči část pacientů dospěje do stádia smrti mozku nebo se stávají dárci po nezvratné zástavě oběhu. Tito pacienti představují důležitý zdroj potenciálních a následně realizovaných orgánových dárců.
Metody
V rámci populace pacientů přijatých do VFN pro srdeční zástavu byl retrospektivně hodnocen rozdíl mezi obdobím před zavedením ECPR (2007-2011) a po zavedení ECPR ( 2012-2020). Byl porovnán počet referovaných a akceptovaných dárců, množství odebraných orgánů a jejich roční a pětileté přežití.
Výsledky
V období před zavedením ECPR bylo referováno 11 potenciálních dárců, z nichž bylo následně 7 akceptováno. Po zavedení metody ECPR se počet referovaných dárců zvýšil na 80 a z nich bylo akceptováno 41. Počet darovaných orgánů v uvedených periodách bylo 18 vs 119, což odpovídá počtu orgánů 3,6 vs 13,2 (p=0.033) za rok. Jednoleté přežití transplantovaných orgánů v uvedených obdobích bylo 94,4% vs 99,2%, pětileté přežití 94,4% vs 95,9%. Přežití orgánů od dárců po standartní resuscitaci v porovnání s ECPR dárci bylo srovnatelné po jednom roce (98.8% vs 97.8%) i po pěti letech (89.5% vs 88.9%). V žádném z případů nedošlo k úmrtí pacienta z důvodu selhání graftu.
Závěr
Zřízení velkokapacitního ECPR centra poskytuje nejen vysoce specializovanou a kvalitní péči pacientům po srdeční zástavě, ale v případě , že léčba není úspěšná, může vést ke zvýšení počtu potenciálních a následně akceptovaných dárců orgánů.
Délka přežívání získaných orgánů je v jednoletém i pětiletém přežití srovnatelná a zcela nezávislá na předchozím způsobu léčby ( CPR vs ECPR).