Cíl: Cílem práce bylo zjistit hemodynamické a funkční zlepšení po pozdní reablaci (tj. za >1 rok od první ablace) dlouhodobé perzistentní fibrilace síní (DPFS).
Metodika: Ze 197 pacientů (59±9 let, 46 žen) s minimálně 1ročním sledováním po ablaci DPFS mělo 58 pacientů pozdní reablaci za 25±12 (13-67) měsíců od první ablace. Pacienti měli echokardiografii, spiroergometrii a odběr NTproBNP před a za rok po ablaci a případně ještě za 3-6 měsíců po pozdní reablaci (skupina 1). Výsledky byly srovnány se 139 pacienty (skupina 2), kteří podstoupili jednu či opakovanou ablaci do 1 roku.
Výsledky: Ve skupině 1 vs. 2 mělo při ročním vyšetření sinusový rytmus (SR) 69% vs. 90% pacientů; při kontrole po pozdní reablaci ve skupině 1 mělo SR 97% pacientů. Při srovnání hodnot výchozích a po roce, resp. po pozdní reablaci se ve skupině 1 zvýšila výdejová rychlost ouška levé síně (cm/s) ze 44±19 na 57±22, resp. na 55±23; EFLK (%) z 54±8 na 59±6, resp. na 59±5; VO2 max (ml/kg/min) z 19,8±5,4 na 22,3±7,8, resp. na 23,8±8,1; NT-proBNP (pg/ml) pokleslo z 1084±621 na 494±739, resp. na 266±245. Zlepšení všech parametrů po poslední ablaci proti výchozí hodnotě byla signifikantní (všechna p<0,001). Mezi roční a pozdní kontrolou byl signifikantní jen další pokles NT-proBNP (p=0,032). Mezi oběma skupinami se nelišily výchozí hodnoty všech parametrů a nelišily se roční hodnoty ve skupině 2 od hodnot po pozdní reablaci ve skupině 1.
Závěr: Hemodynamické a funkční zlepšení po pozdní reablaci DPFS bylo signifikantní navzdory stárnutí a většímu počtu reablací. Pozdní reablace vedla k dalšímu signifikantnímu poklesu NT-proBNP a nesignifikantnímu zlepšení VO2 max. Benefit dosažený po pozdní reablaci byl srovnatelný s benefitem u pacientů, kteří měli všechny ablace provedeny do 1 roku a závisel na obnovení SR.
Podporováno granty IGA MZ NR9143-3/2007 a IGA MZ NS/9684-4/2008.