EFEKT EXTRAKORPORÁLNÍ KARDIOPULMONÁLNÍ RESUSCITACE U PACIENTŮ S REFRAKTERNÍ SRDEČNÍ ZÁSTAVOU: POST-HOC ANALÝZA STUDIE PRAGUE OHCA

Úvod: Přežití pacientů s refrakterní srdeční zástavou je za použití konvenčních metod resuscitace velice nízké. Použití extrakorporální kardiopulmonální resuscitace (ECPR) při které dochází k napojení veno-arteriální extrakorporální membránové oxygenace (VA-ECMO) během resuscitace je slibnou metodou ke zvýšení šancí na přežití u této skupiny pacientů. Data podporující použití této metody jsou však omezená.

Metodologie: V této post-hoc analýze prospektivní randomizované studie Prague OHCA jsme porovnávali 180denní přežití pacientů dle návratu spontánní cirkulace a dle použití metody ECPR pomocí Kaplan-Meier analýzy a multivariačního regresního Cox modelu.

Výsledky: Ve studii bylo randomizováno a analyzováno 256 pacientů s refrakterní mimonemocniční srdeční zástavou. Celkem 83 pacientů (32%) získalo návrat spontánní cirkulace během pokračující rozšířené resuscitace/při transportu do nemocnice, 92 pacientů (36%) nemělo návrat cirkulace a bylo napojeno na ECMO, 81 pacientů (32%) nemělo návrat cirkulace a nebylo napojeno na ECMO. 180denní přežití pacientů se spontánním návratem cirkulace před nemocnicí bylo 61.5%, u pacientů bez návratu cirkulace napojených na ECMO 23.9% a u pacientů bez návratu cirkulace před nemocnicí bez použití metody ECMO pouze 1.2% (log rank p <0.001) (graf 1). I po adjustaci na hlavní resuscitační charakteristiky v multivariačním modelu bylo použití metody ECMO spojeno se zvýšenou šancí na přežití v porovnání s pacienty bez použití ECMO.

Závěr: Použití metody extrakorporální membránové resuscitace je spojeno se zvýšenou šancí na 180denní přežití u pacientů s refrakterní srdeční zástavou, u kterých nedojde k návratu spontánní cirkulace v terénu či při transportu do nemocnice.