Cíl
Epikardiální implantace stimulačních elektrod je standartní metodou pro zajištění stimulace LK při neúspěchu endovazálního přístupu. Zkušenosti získané při implantaci elektrod od roku 2006 nám umožnily zhodnotit chirurgický přístup k implantaci elektrod a zároveň nám pomohly rozšířit indikace epikardiální implantace. Jedná se například o nový pohled na infekce stimulačních systémů odstraněním endovazálních elektrod a jejich nahražením kompletní epikardiální implantací.¨
Soubor a Metodika
Od konce roku 2006 do roku 2011 jsme implantovali 125 epikardiálních elektrod na laterální stranu levé komory srdeční pomocí thorakoskopu a 12 elektrod po konverzi či primárně z minithorakotomie. Dále jsme implantovali celkem 8 elektrod na pravou síň a 4 elektrody na pravou komoru srdeční jak thorakoskopicky tak z minithorakotomie s využitím thorakoskopu. V prvním roce jsme elektrody tunelovali podkožím k místu připojení, ale pak jsme přešli na jejich přímé vyvedení z pleurálního prostoru do místa kapsy PM či ICD v levé nebo pravé podklíčkové krajině. Na srdeční síně používáme elektrody, které se přiloží ke stěně síně a poté fixují stehy. Pro umístění na levé komoře srdeční jsme použili šroubovací unipolární, později bipolární elektrody.
Výsledky
Všechny implantace elektrod byly úspěšné. U levé komory srdeční s průměrným pooperačním prahem elektrod 1,3 V, po 3 letech 1,75 V. Žádný pacient nezemřel a všichni byli bez neurologického deficitu. Taktéž ostatní chirurgické implantace na pravostranné srdeční oddíly byly úspěšné s dobrými stimulačními parametry.
Závěr
Minimálně invazivní technika implantace epikardiálních elektrod se stala rutinní chirurgickou metodou. Jedná se o metodu, kterou uplatňujeme u širokého spektra pacientů při selhání endovazálního přístupu. Parametry implantovaných elektrod jsou plně srovnatelné s elektrodami zaváděnými endovazálně.