Cíl: Arytmií indukovaná kardiomyopatie je podceňovanou příčinou systolické dysfunkce levé komory (LK) u pacientů s fibrilací síní (FS). Cílem práce bylo zhodnocení vlivu ablace dlouhodobé perzistentní FS (DPFS) na vývoj ejekční frakce LK (EFLK) a funkčních efektů u pacientů s pokročilou systolickou dysfunkcí LK.
Metodika: Ze 181 pacientů, kteří podstoupili ablaci DPFS, mělo 37 (20%) historii EFLK ≤40%, z nichž u 31 (17%) přetrvávala EFLK ≤40% i bezprostředně před ablací. Pacienti s EFLK ≤40% byli nevýznamně mladší (58±8 vs. 59±9, p=0,26) a bylo mezi nimi méně žen (11 vs. 24%, p=0,14). Jícnová echokardiografie, spiroergometrie a odběr NTproBNP se provedly před ablací a za 6 a 12 měsíců po ablaci.
Výsledky: Na konci sledování byl stabilní SR přítomen u všech pacientů s dysfunkcí LK vs. 131 (90%) pacientů bez dysfunkce LK. U pacientů s dysfunkcí LK byla minimální dokumentovaná EFLK 31±6%, resp. EFLK změřená bezprostředně před ablací 37±8%. Za 6, resp. 12 měsíců po ablaci se EFLK zlepšila na 53±10, resp. 56±9%. Jen u 3 pacientů nepřekročila EFLK po 1 roce 40%, z nichž u 1 pacienta se později znormalizovala po pozdní reablaci. Zlepšení EFLK ≥50% bylo nakonec dosaženo u 32 (84%) pacientů. U pacientů s dysfunkcí LK se po 1 roce snížila hodnota NTproBNP z 1378±1050 na 510±869 pg/ml a VO2 max se zlepšila z 19,3±6 na 23,5±9 ml/kg/min. Proti skupině bez dysfunkce LK byl trend k většímu zlepšení (p=0,32 pro NT-proBNP, p=0,08 pro VO2 max).
Závěr: Příčinou pokročilé dysfunkce LK byla u většiny pacientů s DPFS arytmií indukovaná/zhoršená kardiomyopatie, která byla reverzibilní i po delší době trvání. Ablace FS byla u těchto pacientů spojena s trendem k většímu ročnímu zlepšení VO2 max.
Podporováno granty IGA MZ NR9143-3/2007 a IGA MZ NS/9684-4/2008.