Cíl – Přes zvyšující se spolehlivost moderních vysokoenergetických ICD zůstává otázka rutinního testování defibrilační funkce při implantaci přístroje nadále předmětem diskuse.
Soubor a metodika – Retrospektivně za období 2006 - 2010 jsme analyzovali faktory spojené se selháním defibrilace indukované fibrilace komor při implantaci ICD při použití metody 10-joulové bezpečnostní rezervy. Jako případy jsme použili pacienty, u nichž bylo nutno implantovat subkutánní defibrilační elektrodu k zajištění efektivní defibrilace. Kontrolní skupinu tvořili konsekutivní pacienti, kterým byl v našem centru implantován CRT-D systém ve stejném období (n = 94).
Výsledky – Identifikovali jsme 17 pacientů (5 s ICD a 12 se CRT-D) se selháním defibrilace při implantačním testování. Jejich průměrný věk byl 53,5 ± 13,2 v porovnání s 65,4 ± 9,2 lety v kontrolní skupině. Z dalších demografických, klinických, elektrokardiografických a echokardiografických parametrů byl u pacientů se selháním defibrilace signifikantně vyšší výskyt dilatační kardiomyopatie (52,4 % versus 26,6 %; P = 0,03), dilatace pravé komory (35,3 ± 10,4 mm versus 27,7 ± 5,6 mm; P < 0,0001, resp. prevalence 70,6% versus 24,4 %; P = 0,0003) a její dysfunkce hodnocené třístupňovou škálou (průměr 1,9 ± 0,9 versus 1,0 ± 1,0; P = 0,007).
Závěr – Dilatační kardiomyopatie a přítomnost dysfunkce a dilatace pravé komory byly v našem souboru spojeny s rizikem selhání defibrilace při implantačním testování ICD a CRT-D.