Úvod: Délka telomer člověka je ovlivněna genetickými i environmentálními faktory a má těsný vztah ke stárnutí a rozvoji některých chorob. Existuji studie prokazující kratší délku telomer u pacientů s výskytem kardiovaskulárních onemocnění v časném věku. Dosud však neexistují články týkající se využití analýzy délky telomer v transplantologii. U nemocných po provedené srdeční transplantaci (OTS) se přitom setkáváme s řadou komplikací, o nichž je známo, že mohou s aktivitou telomerázy a délkou telomer souviset.
Cílem naši práce je posoudit, zda relativní délka telomer (rTL) příjemců či dárců může souviset s rejekcí srdečního štěpu či dobou přežívání.
Metodika: provedli jsme analýzu rTL DNA izolované z aortální tkáně dárců a příjemců OTS v letech 2005-2014. Celkem bylo hodnoceno 341 aortálních vzorků dárců a 336 vzorků příjemců. Relativní délka telomer byla stanovena pomocí kvantitativní PCR metody.Data byla analyzována pomocí komparativní kvantifikační analýzy. U každého vzorku bylo množství kopií telomer a množství kopií referenčního genu stanoveno porovnáním s kalibrátorem.
Výsledky: relativní délka telomer měřena v aortální tkáni byla významně kratší u příjemců v porovnání s dárci (P<0.0001; adjustováno k věku). Kratší rTL byla detekována u příjemců s buněčnou rejekcí štěpu (N = 110; P<0.002). Souvislost mezi humorální rejekcí a rTL byla nevýznamná (N=24; P<0.5). Současně jsme detekovali i kratší rTL v aortální tkáni dárců ve spojení s následnou rejekcí (N = 115; P<0.03). Souvislost mezi rTL a etiologií srdečního selhání, dysfunkcí či koronární nemocí štěpu ani dobou přežívání po OTS jsme neprokázali.
Závěr: zjistili jsme, že délka telomer měřena v aortální tkaní příjemců muže byt prediktorem vyššího rizika vzniku akutní buněčné rejekce po transplantaci srdce.
Práce byla podpořena projektem: No. NT 14023-3/2013 (IGA, MZ, CŘ).