Akutní koronární syndromy jsou spojeny s řadou komplikací. Poruchy rytmu se vyskytují u téměř 90% nemocných s manifestním akutním koronárním syndromem, převodní poruchy se vyskytují u cca 25% nemocných. Akutní koronární syndromy bez elevací ST úseků jsou obvykle považovány za stav spojený s menším rizikem vzniku závažných, především komorových arytmií v akutní fázi, přesto je jejich výskyt klinicky významný a relativně častý a může znamenat zhoršení krátkodobé i dlouhodobé prognozy. Riziko vzniku závažných arytmií stoupá s přítomnou systolickou dysfunkcí levé komory srdeční a obvykle souvisí se závažnějším postižením věnčitých tepen. Výskyt supraventrikulárních arytmií, zejména fibrilace síní, je často spojen s klinicky manifestním srdečním selháváním. Protože arytmogení substrát u nemocných s ACS bez elevací ST úseků je obvykle různorodý a často komplexní, terapie musí být zaměřena nejen na potlačení vlastní arytmie, ale především na řešení přidružených vyvolávajícíh faktorů.