Amiodaron je antiarytmikum vysoce účinné v léčbě supraventrikulárních i komorových arytmií a je přitom poměrně bezpečný, co se týče proarytmogenního účinku. Kromě betablokátorů je jediným antiarytmikem, jehož podávání lze akceptovat u nemocných se srdečním selháním. Tyto jeho vynikající vlastnosti však často vedou k jeho velkorysému podávání i tam, kde není indikován. Přitom nežádoucí účinky amiodaronu zdaleka nejsou nevýznamné. Hypertyreóza nebo „amiodaronová plíce“ v některých případech závažným způsobem zkomplikují průběh srdečního selhání, případně jsou překážkou provedení srdeční transplantace. Stává se tak mnohdy v případech, kde antiarytmická farmakoterapie neměla být správně vůbec podána. Nesprávné je především paušální podávání amiodaronu jako prevence náhlé srdeční smrti nemocným se srdečním selháním a asymptomatickou zvýšenou komorovou ektopickou aktivitou včetně krátkých běhů komorové tachykardie. Ve studii SCD-HeFT u nemocných se systolickým srdečním selháním amiodaron neovlivnil mortalitu ve srovnání s placebem, účinný byl pouze implantabilní defibrilátor. Ten je v současné době terapií volby u rizikových nemocných. Nefarmakologická léčba arytmií je alternativou i v řadě dalších situací, zejména v léčbě supraventrikulárních, ale i některých komorových tachyarytmií.
U nemocných se srdečním selháním by indikace k léčbě amiodaronem měla být zvlášť pečlivě zvažována a měl by být podáván jen tehdy, je-li pro něj jasná a podložená indikace a není-li výhodnější alternativa v podobě nefarmakologické léčby.