Cíl: Srovnat 2 metody k určení optimálního zpoždění mezi stimulací levé a pravé komory (V-V intervalu).
Metoda: U 16 pacientů (se srdečním selháním, BLRTw, léčených biventrikulární stimulací), testovány 2 metody (A a B) k určení optimální V-V intervalu. Metoda A (intraventrikulární zpoždění): predikován optimální V-V interval A (POVV-A) = elektromechanické zpoždění segmentu stimulovaného levokomorovou elektrodou minus elektromechanické zpoždění segmentu stimulovaného pravokomorovou elekrodou, které byly určeny pomocí tkáňové Dopplerovské echokardiografie. Metoda B (interventrikulární zpoždění): predikován optimální V-V interval B (POVV-B) = rozdíl mezi začátkem aortálního a pulmonální toku. Obě metody byly srovnány echokardiograficky a pravostrannou katetrizací.
Výsledky: Srdeční výdej při POVV-A (4,6 l.min-1) byl signifikantně lepší než při programování POVV-A minus 20 ms (4,3 l.min-1, p<0,01) a POVV-A plus 20 ms (4,3 l.min-1, p<0,01), a než při POVV-B (4,4 l.min-1, p<0,05). LV dP/dt při POVV-A (818 mm Hg.s-1) byla vyšší než při POVV-A plus 20 ms (717 mm Hg.s-1, p<0,05) a POVV-A minus 20 ms (681 mm Hg.s-1, p<0,05), a než při POVV-B (727 mm Hg.s-1, p<0,01).
Závěr: Časový rozdíl vzniku myokardiální deformace segmentu levé komory stimulovaného levokomorovou elektrodou a segmentu stimulovaného pravokomorovu elektrodou (intraventrikulární synchronizace) umožňuje určit optimální V-V interval. V souladu s literaturou prokázáno výraznější zlepšení parametrů funkce levé komory oproti interventrikulární synchronizaci.