V důsledku stárnutí populace, při zlepšení diagnostiky kardiovaskulárních onemocnění a také účinnější léčby akutních koronárních příhod se prevalence srdečního selhání zvyšuje. Srdeční selhání se vyskytuje asi u 10% nemocných starších 65 let a je jednou z nejčastějších příčin hospitalizace. Onemocnění má špatnou prognózu – zkracuje délku života seniorů o 50%,zhoršuje kvalitu života, diagnostika i léčba jsou náročné, a to nejen medicínsky, ale i ekonomicky. Patofyziologické mechanismy srdečního selhání jsou u starších pacientů stejné jako u mladších osob, ale na rozdíl od mladších osob jsou přítomny některé specifické rysy ve změnách srdeční funkce (diastolická dysfunkce, difúzní a mikrovaskulární typ postižení koronárních tepen), které výrazně modifikují klinický průběh a prognózu seniorů se srdečním selháním. Navíc řada rizikových faktorů srdečního selhání ( hypertenze, diabetes, dyslipidémie) není dostatečně u starších nemocných léčena. Léčba srdečního selhání seniorů je obtížnější než u mladších nemocných z důvodů změn farmakokinetiky, polymorbidity a většího výskytu kontraindikací pro klasické lékové skupiny používané v léčbě srdečního selhání. Léčba srdečního selhání by se měla opírat o doporučení odborných společností, které nelze aplikovat automaticky, ale vždy s kritickým pohledem u každého individuálního nemocného.