PROHLÍŽENÍ ABSTRAKTA

Zdravé plicní řečiště vykazuje vysokou compliance. Ačkoliv se u jedinců s významným levopravým zkratem můžeme setkat s (obvykle) mírnou hyperkinetickou plicní hypertenzí, naopak patologicky zvýšená plicní vaskulární rezistence je u těchto nemocných spíše vzácným jevem. Příčina je pravděpodobně multifaktoriální s předpokládanou zvýšenou vulnerabilitou plicních arteriol u vnímavých jedinců. Přítomnost levopravého zkratu v tomto případě považujeme za pravděpodobný spouštěcí faktor, nikoli za kauzální patofyziologický jev, jenž by sám o sobě plicní vaskulární nemoc způsobil. Testování plicní vaskulární rezistence (a její reaktivity) u jedinců s významným levopravým zkratem a plicní hypertenzí patří mezi nezbytná vyšetření, jež determinují léčbu včetně operability. Specifická plicní vasodilatační farmakoterapie představuje nástroj, jímž lze na jedné straně před zvažovanou operací optimalizovat plicní hemodynamiku, na straně druhé pak může zlepšit symptomatologii a některé objektivní parametry u nemocného při perzistenci plicní arteriální hypertenze i po eliminaci zkratu korekcí defektu. Z předchozích dat však víme, že pacient s dlouhodobě perzistující plicní hypertenzí po korekci zkratové vady má nepříznivou prognózu.
Následující kazuistika pojednává o pacientovi s rozsáhlým defektem septa síní typu secundum, který byl diagnostikován a korigován v pozdějším věku, a to ve fázi již přítomných symptomů městnavého srdečního selhání. Tento klinický scénář nám demonstruje některá úskalí při hodnocení plicní hemodynamiky konkrétních nemocných včetně limitací v odhadu dalšího vývoje po korekci zkratové vady.