PROHLÍŽENÍ ABSTRAKTA

Cíl: zjistit, zda lze pomocí detailního preprocedurálního plánování s 3D tiskem modelu ouška levé srdeční síně určit správnou velikost okluderu k jeho uzávěru a takto optimalizovat výsledek a zvýšit bezpečnost procedury.

Metodika: u souboru 32 nemocných po implantaci okluderu typu Amulet byla získána data z CT k vytvoření 3D modelu a provedení 3D tisku (retrospektivně). Celkem tak bylo získáno 32 modelů, které byly očíslovány a takto zaslepeny. Na nich pak byla simulována implantace okluderu Amulet z demo sady všech velikostí a zvolena jeho nejoptimálnější velikost. Poté byly porovnány velikosti reálně implantovaných okluderů se simulací a výsledky analyzovány.

Výsledky: v 11 případech byla shoda s reálně implantovaným okluderem, ve 21 případech nikoli. V 10 případech byl dle 3D tisku vybrán menší okluder a v 11 větší. Byly porovnány délky výkonů a počty nutných repozic okluderu. V případě shody byla průměrná délka výkonu 69,5 min (+/- 13,9) a průměrný počet repozic 1. U neshod byla průměrná délka výkonu 85,5 min (+/- 34,2) a průměrný počet repozic 1,26. Časový rozdíl je statisticky významný (p=0,04). Celkem ve 4 případech byla během výkonu změna ve výběru velikosti okluderu, u dvou nemocných vedla ve finále ke shodě se simulací, u dvou zůslala velikost odlišná. Ve dvou případech (6,5%) byla v dalším sledování zjištěna neoptimální pozice okluderu, v jednom případě s trombem, ve druhém s významným leakem. U ostatních nebyl významný leak (>4mm). V žádném případě nebyla zaznamenána CMP.

Závěr: získání 3D modelu LAA je v současné době relativně snadná záležitost. Výsledky naznačují, že pomocí preprocedurální simulace lze zvolit ideální velikost okluderu, zkrátit dobu výkonu, snížit počet případných nutných repozic okluderu a tím zvýšit bezpečnost.