PROHLÍŽENÍ ABSTRAKTA

DLOUHODOBÁ EFEKTIVITA PRIMÁRNÍ ENDOKARDIÁLNÍ ABLACE KOMOROVÉ TACHYKARDIE PŘI ARVC
Tématický okruh: Poruchy rytmu, kardiostimulace
Typ: Ústní sdělení - lékařské , Číslo v programu: 630

Fiala M.1

1 Kardiologické oddělení, Centrum kardiovaskulární péče, Brno


Cíl: Zhodnocení prevalence recidiv komorové tachykardie (KT) po extenzivní endokardiální ablaci KT u ARVC a potřeba epikardiálního přístupu při reablaci v dlouhodobém sledování.
Metodika: Souboru zahrnul 17 konsek. pacientů (44±17, 2 ženy) s KT při ARVC. První extenzivní endokardiální ablace v 4/2004 – 3/2016 zaměřená na kritický isthmus vyvolaných KT obsahovala extenzi léze na celý potenciální arytmogenní substrát. Všichni pac. s recidivou KT podstoupili reablaci. Hodnotil se výskyt recidiv KT po prvním výkonu a potřeba endokardiálního-epikardiálního přístupu při reablaci.
Výsledky: Při první ablaci bylo identifikováno 33 typů KT (1,9±1,0 na pac.) o frekvenci 213±33/min. Neinducibility KT bylo dosažena u 16 (94%) pac. Opakovanou ablaci pro recidivu KT, která vznikla po 27±15 (12-53) měsících, podstoupilo 6 (35%) pacientů. Při první reablaci u 4 pacientů bez větší progrese strukturálních změn bylo úspěšně odstraněnou s výslednou neinducibilitou 6 typů KT (3 KT u 1 pacienta) o frekvenci 167±44 (110-230)/min. Inferiorní okraj substrátu byl zdrojem recidivující KT u všech těchto pacientů. U 2 pacientů s progresí strukturálních změn bylo při první reablaci cíleno 6, resp. 7 typů KT o frekvenci 234±44 (165-300) min bez dosažení neinducibility. Tito pac podstoupili 7, resp. 5 ablačních výkonů pro celkem 34 typů KT, z nichž odstranění poslední pomalé incesantní KT (155, resp. 125/min) vyžadovalo epikardiální ablaci. Na konci sledování 92±44, resp. 75±52 měsíců od první, resp. poslední ablace zůstává bez recidivy KT 16 (94% pacientů), občasné recidivy KT má jeden pacient s progresí nemoci.
Závěr: V dlouhodobém sledování po první extenzivní endokardiální ablaci KT při ARVC je riziko recidivy další KT relativně nízké a většinu lze vyřešit opětovnou endokardiální ablací. Epikardiální přístup byl nutný jen u 2 (12%) pacientů s progresí arytmogenního substrátu.