Cíl: Zjištění rozsahu sebepéče u nemocných se srdečním selháním k posouzení jejich schopností zapojit se do léčebného procesu.
Soubor pacientů:
Pacienti ambulance pro srdeční selhání I.int. kliniky FNOL.
47 nemocných (30% žen), léčba dle guidelines ČKS, prům. věk 68 let, prům. BMI 29,4, CRT 21% , kouření 13 %, hypertenze 51 %, diabetes 23 %, ICHS 51 %, Kardiomyopatie 47 %, NYHA II-III-IV 41 % -56,8 %- 2,2 %
Metodika:
Dotazník sestavený dle situačních problematik do oblastí s uzavřenými polynomickými položkami. V každé oblasti byla mapována úroveň problémů pacienta a také úroveň činností sebepéče, které pacient vykonává, aby daný problém zvládl. Odpovědi respondentů byly bodovány, skóre bylo statisticky zpracováno
Výsledky:
Míra vlivu na kvalitu života: 1. Fyzická aktivita a spánek, 2. Dýchání, 3. Příjem tekutin, vylučování, 4. Psychosociální, 5. Bolest na hrudi a krevní oběh, 6. Medikace, 7. Rizikové faktory
Jednotlivým problémovým oblastem přikládali respondenti význam v následujícím pořadí: 1.Fyzická aktivita, spánek, únava, 2.-3. Příjem a vylučování tekutin, 2.-3. Psychosociální, 4. Znalost rizikových faktorů, 5. Dýchání, 6. Medikace, 7. Bolest na hrudi a krevní oběh
Schopnost sebepéče klesala v následujícím pořadí: 1 Fyzická aktivita a spánek, 2. Znalost rizikových faktorů, 3. Psychosociální, 4. Dýchání, 5. Bolest na hrudi a krevní oběh, 6. Medikace, 7. Příjem a vylučování tekutin
Odpovědi žen a mužů se statisticky významně nelišily.
Závěr:
Zjištěné výsledky odkrývají rezervy v dlouhodobém léčebném plánu a mohou být podkladem k cílené edukaci nemocných s cílem komplexnější – efektivnější ambulantní léčby chronického srdečního selhání. Práce vychází z teorie deficitu sebepéče chronicky nemocných pacientů (Orem, Jaarsma) a pomocí tohoto principu otvírá cestu ke zlepšení kvality jejich života.