Cíl: Klinický význam dokumentace dormantního vedení (DC) do plicních žil (PV) po aplikaci adenosinu při katétrové ablaci (RFA) fibrilace síní (FS) je stale nejasný. Výsledky doposud provedených studií jsou konfliktní.
Soubor a metodika: Prospektivně jsme dlouhodobě sledovali pacienty (n=179) pouze s paroxysmální FS, bez předchozí RFA. U všech pacientů jsme použili point-by-point RFA, řiditelné sheathy, intrakardiální echokardiografii, celkovou anestezii. 20 minut po izolaci PV byl podán adenosin v dávce dostatečné pro AV blok (min. 18mg na každou PV). V případě DC byla provedena další ablace až do jeho eliminace ve všech PV. Po RFA nebyla podávána žádná antiarytmika.
Výsledky: Během 36 měsíců sledování bylo provedeno osm 7-denních HolterEKG monitorací (3, 6, 9, 12, 18, 24, 30, 36 měsíců po RFA). Mezi pacienty s a bez rekondukcí po adenosinu nebyl signifikantní rozdíl v počtu recidivy arytmie po ablaci (30.9 vs. 29.8 %, p = 1.000). Žádný rozdíl mezi pacienty s recidivou arytmie a bez ní nebyl nalezen v žádném z parametrů echokardiografie ani vlastní ablace.
Závěr: Pacienti, kteří měli při katetrizační ablaci pro paroxysmální fibrilaci síní po aplikaci adenosinu přítomné dormantní vedení, a u kterých byla provedena další ablace až do jeho eliminace, měli v krátkodobém i dlouhodobém sledování stejnou míru recidiv arytmie, jako pacienti bez dormantního vedení. Aplikace adenosinu v dostatečné dávce, po dostatečné čekací době, dokáže odhalit pacienty s nedostatečně provedenou ablací, u kterých další ablace až do eliminace dormantního vedení dokáže zvrátit jejich jinak vysoce pravděpodobný další nepříznivý klinický průběh a srovnat je s pacienty bez dormantního vedení.
