PROHLÍŽENÍ ABSTRAKTA

U pacientů s terminálním renálním selháním je prokázán vyšší výskyt ICHS a jejich komplikací, především srdečního selhání. Systolická dysfunkce levé komory představuje jeden z nejsilnějších prediktorů morality u nemocných v dialyzačním programu. Je proto překvapující, jak málo máme spolehlivých informací z randomizovaných klinických studií týkajících se léčby chronického srdečního selhání u této populace. Týká se to nejen farmakoterapie, ale i moderní srdeční resynchronizační terapie (SRT). V naší kazuistice sledujeme 73 letého muže, který prodělal v roce 2004 Q IM. V lednu 2005 byl léčen CABG pro nemoc 3 tepen. V únoru byl rehospitalizován pro akutní srdeční selhání s EF 28%, mitrální insuficiencí 4/4. Došlo k progresi do té doby mírné renální insuficience s nutností trvalé hemodialýzy. Do května byl opakovaně rehospitalizován pro akutní srdeční selhání refrakterní k farmakoterapii se zhoršením EF na 17%.  Proto jsme v červnuc 2005 provedli implantaci biventrikulárního kardiostimulátoru. Zvolili jsme přístup z levé v. subclavia pro okluzi  pravé v. subclavia. V říjnu 2005 došlo k závažné komplikaci – trombotickému uzávěrui levé brachiocefalické žíly ohrožující průchodnost AV fistule. Pacient byl úspěšně léčen lokální trombolýzou a PTA, se zprůchodněním brachiocefalické žíly a zachováním AV fistule přes komplikující katetrovou sepsi z AG katetru. SRT vedla k výraznému zlepšení symptomů z funkční třídy NYHA IV na II, které přetrvává již 18 měsíců. V naší kazuistice dokazujeme, že i u pacienta v hemodiylzačním programu mužeme SRT dosáhnout výrazného symptomatického zlepšení. Musíme však počítat s určitými technickými obtížemi (konkurence o žilní přístup s AV fistulí, časté stenosy větví horní duté žíly po opakovaných kanylacích) a větší četností komplikací – krvácení do kapsy, trombotické komplikace a patrně i větší riziko infekce.