VIEW AN ABSTRACT

Vzhledem k narůstající průměrné délce života, roste tlak na léčení starších a starších pacientů s využitím intervenčních a invazivní léčebných možností. Tyto postupy ale přinášejí obzvláště v seniorském věku řadu úskalí. Nemocní trpí řadou chronických onemocnění a samozřejmě u nich vznikají i akutní stavy vedoucí k jejich ukládány na JIP. Senioři obecně hůře snášející vytržení z domácího prostředí na JIP více trpí ztrátou soukromí a klidu, často imobilizací nezbytnou k provádění léčebných a monitorovacích postupů. Záhy se pak u řady doposud čilých seniorů dostaví zhoršení psychického stavu, dezorientace a zmatenost, která přináší pro nemocného ohromná rizika např. při nedodržení klidu po jinak zdařilé PCI. Stavy zmatenosti jsou pak řešeny farmakologickým tlumením či fixací nemocného k lůžku. Tím se psychický stav seniora dále zhoršuje. Jediným řešením potom často bývá kromě nekonečného vysvětlování ukončení intenzivní terapie i monitorování. Dnešní medicína skýtá spoustu náročných vyšetřovacích metod, které sice pomáhají k rychlejší diagnostice a léčbě nemocí, ale ve svém principu také velmi zatěžují a nedisciplinované pacienty i ohrožuje na zdraví i životě. Pak je ovšem otázkou zda mají starší nemocní tyto náročné léčebné procedury podstupovat, zda se nemáme snažit o konzervativnější přístup k jejich léčbě nebo jak poznat, který senior zvládne zátěž intenzivní terapie dobře a který ne.