Úvod: Biventrikulární stimulace představuje jednu z možností nefarmakologické léčby vleklého srdečního selhání u nemocných se známkami srdeční dyssynchronie s průkazem zlepšení kvality života a snížení mortality.
Cíl: Cílem práce je dokumentovat výskyt komorových tachyarytmií u nemocných se zavedenou resynchronizační léčbou .
Soubor nemocných a metoda: V roce 1999 – 2004 jsme zavedli biventrikulární stimulaci u 452 nemocných,85 žen,367 mužů,prům.věk 64,5 let.Levokomorovou elektrodu jsme zaváděli do laterální či posterolaterální větve koronárního žilního systému. U 299 (66%) nemocných jsme provedli BiV stimulaci, u 153(34%) jsme provedli BiV stimulaci a zavedení ICD elektrody. Úspěšné zavedení systému bylo u 89% nemocných.K analýze jsme použili nemocné, u kterých je délka sledování od provedené implantace nejméně jeden rok.
Výsledky: V rámci našeho souboru jsme dokumentovali zlepšení kvality života po zavedení srdeční resynchronizace u 79% nemocných.Výskyt komorových tachyarytmií jsme zaznamenali u 86 (29%) nemocných s prostou BiV stimulací, u 55 (36%) nemocných s BiV+ICD, u kterých byla implantace provedena v rámci sekundární prevence náhlé srdeční smrti ( 37%) nebo v rámci MADIT I kritérií (63%). Náhlou srdeční smrtí zemřelo 7% nemocných, na nezvratné srdeční selhání 11% nemocných.V rámci detekce život ohrožujících komorových tachyaryrmií jsme provedli upgrade z BiV na BiV+ICD.
Závěr : V našem souboru nemocných jsme ve shodě s výsledky studie COMPANION dokumentoval zvýšený výskyt
komorových tachykardií, v případě nemocných s ICD a adekvátní terapii.Nemocní s implantovaným (BiV) ICD ze sekundárně preventivní indikace měli relativně nižší výskyt tachykardií oproti nemocným indikovaným k implataci dle MADIT I kritérií.